Blog Báry Šťastné: Co o vás vypovídá vaše polička v koupelně?

29. července 2017
Blog Báry Šťastné: Co o vás vypovídá vaše polička v koupelně?
Podívali jste se někdy na vaši poličku v koupelně očima Báry? • Foto: iStock.com

Vždycky, když jsem někde na návštěvě, zvědavě si prohlížím poličku v koupelně. Myslím totiž, že o lidech vypovídá stejně jako jejich knihovna. Nebo možná víc. 

Tak třeba můj psychoterapeut má na poličce ve svojí čistoskvoucí koupelně denní a noční krém a pleťové mléko a vodu po holení, tekuté mýdlo a šampon, vzorně srovnané a všechno od stejné značky. Nikde žádný vlhký ručník, nikde žádné místo na vaně zašmudlané od mýdla. Vypadá to trochu jako v hotelu. Nikdy jsem se neodvážila se ho zeptat, jestli tam doopravdy bydlí, spíš se zdá, jako by tu koupelnu chodil jenom leštit.

Moje tchyně měla zase na poličce v koupelně tři roky vystavený sprchový gel s perníkovou vůní, který jsem jí jednou dala k Vánocům. Evidentně jí nesednul, ale asi jí bylo hloupé ho vyhodit nebo se bála, že si toho všimnu.

Na mojí poličce v koupelně sousedí Chanel No. 5 (nová odlehčená verze) s celou výstavkou napůl vypotřebovaných odvšivovacích přípravků. Nejspíš to o mně vypovídá, že můj život je poněkud nevyrovnaný.

Taky tam mám staré a částečně zaschlé laky na nehty pubertálních barev (trávově zelená, oranžová, světle modrá) a černý rozpraskávací lak, který na nehtech vypadá, jako že jste se ještě nevzpamatovala z koncertu nějaké hodně divné gotické kapely, na kterém jste byla před týdnem) a krémy proti vráskám. Mimochodem, myslím, že už jsem přišla na to, kdy je načase začít používat krém proti vráskám: Přesně v tu chvíli, kdy v tlumeném světle koupelnové lampy už nedokážete rozluštit návod na obalu psaný drobnými písmenky, takže se nikdy nedozvíte názvy jeho zázračných ingrediencí a ani to, jestli po něm vaše pleť bude spíš “rozzářená”, “vyživená”, “hutná” nebo “šťastná”.

Pak tam jsou pleťové masky. Miluju je, i když příliš nevěřím tomu, že opravdu dokážou můj obličej nějak změnit. Používám je spíš jako psychickou vzpruhu. Když se potřebuju vzpamatovat po včerejším večeru, používám masku “čistící” (představuju si, že doslova vysaje z mých pórů veškeré nánosy šesti hodin někde v baru), když se chystám někam, kam se mi moc nechce, “rozjasňující”, když chci být jenom doma a číst si, “vyživující”. Jejich vliv na moji pleť je upřímně řečeno pod mou rozlišovací schopnost, ale vliv na mou náladu je značný. Mám s nimi ale stejný problém jako s těmi krémy: Když sedím ve vaně a chci si pleťovou masku naplácat na obličej, nedokážu přečíst návod. Takže nikdy nevím, jak mám mít masku dlouho ani jestli ji mám potom setřít nebo opláchnout, a kdyby tam bylo napsáno “pozor, po patnácti minutách se promění v žíravinu”, nevšimla bych si toho.

Taky mám lak na vlasy. Nikdy jsem si ho na vlasy nestříkala. Koupila jsem si ho, když jsem chodila do kurzu malování, na zafixování obrázků.

Kromě Chanelu mám ještě dva další parfémy, které mám už aspoň pět let, a nikdy jsem k nim moc nepřilnula.

Neuvěřitelnou sbírku poloprázdných a poloplných šamponů a kondicionérů, vypovídající o tom, že mám dvě pubertální dcery s dlouhými vlasy.

A žádný deodorant. Protože vždycky, když si koupím deodorant a dám si ho na poličku v koupelně, do čtyřiadvaceti hodin ho zabaví některá z dcer a ukryje ve svém pokojíčku. Takže když potom nějaký hledám, skončí to tím, že na sebe nastříkám manželův pánský.

A plastovou kačenku. Protože můj život je prostě poněkud nevyrovnaný.

Článek vyšel na blogu Báry Šťastné. Autorka je šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie.

Klíčová slova:  Šťastný blogkoupelna
Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy