Herečka Hana Vagnerová

Herečka Hana Vagnerová Zdroj: Anna Kovačič

Herečka Hana Vagnerová
Herečka Hana Vagnerová
Herečka Hana Vagnerová
Herečka Hana Vagnerová
Herečka Hana Vagnerová
6
Fotogalerie

Hana Vagnerová: Už nechci mít všechno pod kontrolou

Co se stane, když se přestanete snažit být perfektní a svou nedokonalost si začnete dokonce užívat? „Život je jako série malých dobrodružství,“ tvrdí herečka Hana Vagnerová. 

Podařilo se vám v poslední době udělat nějakou hezkou chybu, ze které jste měla radost?

V mnoha věcech. Svým způsobem jsem k tomu byla donucená. Dřív jsem byla hodně fixovaná na práci, byla jsem zvyklá skrze ni vnímat svou sebehodnotu, připadala jsem si díky ní užitečná.

A právě v loňském roce mi nevyšlo několik pracovních nabídek za sebou. Musela jsem se s tím srovnávat. A konečně jsem musela dospět, postavit se na nohy a říct si, co je v životě důležité, proč já to takhle mám, proč se do těchhle situací dostávám.

Snažím se užívat si chyby a nemít všechno pod kontrolou.

A jestli by nebylo dobré věnovat ten čas i něčemu jinému než dokazování si, že jsem dostatečně dobrá. Jestli bych ten čas neměla věnovat svým rodičům, sestře, přátelům… Takže vlastně nešlo o chybu, ale o vystoupení ze systému, v němž jsem chtěla mít vše pod kontrolou.

Prý jste byla ve škole jedničkářka. Zůstala jste jí doteď?

Velice se snažím jedničkářkou nebýt. Myslím, že poprvé mě na to upozornil Honza Kraus při natáčení seriálu Atentát: „Vy jste asi byla jedničkářka, co?“ Já na to: „Ano, a jsem na to hrdá.“ A on: „Někdy je lepší být dvojkař.“ Zasmála jsem se tomu, ale později jsem si uvědomila, jak velkou měl pravdu.

Touha být perfektní je zrádná. Člověk perfekcionista má v sobě zabudované přesvědčení, že teprve až bude perfektní, bude dostatečný a lidi ho budou mít rádi.

Herečka Hana Vagnerová
Herečka Hana Vagnerová | Zdroj: Anna Kovačič

Takže je to o nedostatku lásky, hlavně lásky k sobě samému. A protože úplně perfektní být nikdy nemůžete, neustále selháváte, jste ve svých očích nejhorší a dostáváte se do spirály deprese. Já jsem z toho například onemocněla anorexií. Proto se učím perfektní nebýt.

Nejste v té snaze nebýt perfektní až moc perfekcionistická?

(směje se) Snažím se užívat si chyby a nemít všechno pod kontrolou. Perfekcionista chce stále ujištění, že všechno dopadne podle jeho plánu. Ale tajemstvím šťastného života je možná nechat se překvapit tím, co život nabídne. V herecké tvorbě to platí stoprocentně. Snažit se o dokonalost, to je v herectví úplná smrt.

Takže nedokonalost je téma, kterým se momentálně hodně zabývám. Zní to jednoduše, ale opustit hodnotový systém, který máte nastavený v hlavě, úplně jednoduché není.

Je těžké vzdát se představy, že po dalším výkonu budu dost dobrá a pak po dalším výkonu… Ale když se mi to podaří a nechám se na chvíli jen unášet dobrodružstvím, je to skvělé.

To chce hodně odvahy.

Spoustu. Protože musíte opustit systém, ve kterém jste žili dlouho, nic jiného neznáte a nemáte žádnou záruku, že to nové, do čeho se pouštíte, bude lepší. Ale s tím je třeba se smířit.

Říká se, že lidé, kteří žijí minulostí, trpí depresemi, a lidé, kteří se strachují o budoucnost, trpí úzkostí. Žít v přítomném okamžiku je všechno, co potřebujete.

Někde jsem četla, že lidé jsou šťastnější, když se neporovnávají s druhými. Ale zároveň lidé, kteří jsou šťastní, nemají potřebu se porovnávat. Jak to máte vy, porovnáváte se?

Myslím, že opravdu existují metody, jak být v životě šťastnější, a že štěstí je opravdu volba. Třeba v tom, že si některé věci neděláte. Nemluvíte o sobě špatně, a to ani sama před sebou. To býval dřív můj velký hnací motor. Byla jsem k sobě tak kritická a ještě jsem na to byla pyšná, protože jsem myslela, že se díky tomu budu zlepšovat.

Přestala jsem o sobě negativně přemýšlet. A můžu vám říct, že to zní lehce, ale je to opravdu těžké.

Říkala jsem si: „Nejsi dost dobrá, musíš víc makat!“ A byla jsem na sebe hrozně vostrá. Teď jsem se rozhodla, že to dělat nebudu.

Herečka Hana Vagnerová
Herečka Hana Vagnerová | Zdroj: Anna Kovačič

Zkoušíte i jiné nové věci?

Poslední dobou jsem se pustila do něčeho, čeho jsem se bála, ale zároveň jsem se to chtěla naučit: jezdit na koni. Byla jsem celá paf, když se můj kůň polekal hejna hus a poskočil. Ještě za dvě hodiny jsem z toho měla rozbušené srdce. To je taky nádhera. A taky tam jde o to, že musíte vložit jakousi důvěru.

Další věc, které jsem se doposud trochu vyhýbala, ale teď ji zkouším, je zpěv. Strach je asi takové moje téma, člověk se bojí, aby se mu věci nevymkly z rukou.

Proto si dávám takové úkoly, protože díky nim člověk zjistí, že se vlastně nic nestane, když se to nepovede, a díky tomu se vám uleví. Sebevědomí nabydete tím, že ty věci prostě vyzkoušíte.

Před pár lety jste v jednom rozhovoru řekla, že doufáte, že až vám bude přes třicet, budete už „velká“ a budete všemu rozumět. Splnilo se to?

Přestala jsem chtít všemu rozumět. Takhle, jak to je, to je úplně v pořádku. I když vím, že všemu rozumět nikdy nebudu. Třeba v šedesáti se do někoho platonicky zamiluju a zase tomu nebudu rozumět a budu si říkat, jak to s tou láskou vlastně je?

A pořád budu ráda, že tomu nerozumím a dokážu se třeba začervenat. Takže v tom jsem se změnila. Tenkrát jsem měla potřebu velkého zlomu, že budu dospělý člověk, který ví, co a jak. A teď tu potřebu už nemám. Naopak si říkám – nebyla by škoda všemu rozumět?

Rozhovor připravila redakce časopisu Moje psychologie.