Aneta Langerová

Aneta Langerová Zdroj: Ben Renč

Křest nové desky
Aneta Langerová
Aneta Langerová
Na festivalu Open Air Musicfest v Přeštěnicích
Aneta Langerová
6
Fotogalerie

Aneta Langerová: Štěstí je právě teď

Anetu Langerouvou nemusíme představovat. Spíš nás zajímá, co se v jejím životě změnilo a díky čemu se stává šťastnou. Jak se cítí na prahu třicítky? Že by se z ní stávala herečka?

Jak vznikají vaše písničky? Rodí se první hudba, anebo text?

To se odvíjí od toho, co chci říct. Mně vždycky něco proletí hlavou, v ten moment se toho chytím, a buď se to promění v hudbu, nebo přetvoří do slov. Důležitá je prvotní myšlenka nebo nápad, který vás zajímá, týká se vás, je to pro vás něco osobního. Něco, co vidíte před očima nebo byste chtěla vidět. Jsou to světy, do kterých se člověk vpije, nasává jejich atmosféru a pak se to automaticky v hlavě v něco přetvoří. Každé téma se dá zhudebnit, z každé věci i člověka, které mám kolem sebe, k nimž mám vztah, může vyzařovat emoce, která se dá vložit do hudby nebo textů.

Když mi něco proletí hlavou, chytím se. Buď je z toho text, nebo hudba.

Křest nové desky
Křest nové desky | Zdroj: Profimedia.cz

V textech písniček na vašem albu Na Radosti jsou velmi živě zachycené okamžiky se svou atmosférou a momentálními pocity. Umíte i ve skutečném životě žít přítomným okamžikem?

Snažím se o to. Dřív jsem vždycky měla tendenci přítomnost stále porovnávat s něčím, co jsem zažila jindy. Ano, pokouším se o to, protože si myslím, že užívat si přítomný moment je jediný způsob, jak být v životě spokojená. Pamatuju na scénu z filmu Hodiny, ve které Meryl Streep říká, že celý život čekala na štěstí a vlastně až zpětně si uvědomila, že ty chvíle štěstí se odehrávaly právě v okamžiku, kdy si myslela, že na štěstí čeká. Ta věta se mi moc líbí. A velmi mě motivuje k tomu, abych se soustředila na to, co je právě teď, a dokázala si z toho brát maximum. Je dobré, když nežijete hlavou někde jinde, než jste právě teď. Myslím, že to je téma pro mnoho lidí, protože všichni máme sklon chtít věci jinak, než jsou, a představovat si, že přijde ještě něco dalšího a dalšího.

Daří se vám to v přírodě líp?

Asi ano. Nedávno jsem například po dlouhé době jela na sedačkové lanovce na horách a zažila jsem tam takový zvláštní stav. Užívala jsem si tu chvíli, ten rozhled, svahy pod námi… Stromy na svazích byly úplně obsypané šiškami, které vytvářely různé obrazce. A v tu chvíli jsem si přítomnost opravdu uvědomovala a později z ní pro sebe čerpala.

Jak jste se dostala k roli ruské básnířky Anny Barkovové ve filmu 8 hlav šílenství, která část života strávila vězněná v sovětském lágru?

Velmi jednoduše. Režisérka a autorka scénáře Marta Nováková mě požádala, abych do závěrečných titulků nazpívala lágrovou odrhovačku. Sešly jsme se, ona mi o filmu vyprávěla a po pár měsících přišla s tím, že hledá představitelku hlavní hrdinky. Jenže nechtěla, aby ji hrála herečka, chtěla neherce. „A nechcete to být vy, Aneto?“ řekla. „Vy jste se snad úplně zbláznila!“ reagovala jsem. A takhle to trvalo první rok. Nechtělo se mi do toho kvůli mé nezkušenosti. Nakonec mě svým přístupem přesvědčila.

Aneta Langerová
Aneta Langerová | Zdroj: Ben Renč

Natáčení snímku muselo být docela fyzicky náročné, lágrové scény jste točili v zimě, ve sněhu…

Asi náročnější než pro nás herce to bylo pro celý štáb, protože herci se vždycky mají kam schovat. Zase to bylo hrozně dobrodružné, plazit se ve sněhu, to je úplně skvělé!

Dozvěděla jste se o sobě díky té roli něco, co vás překvapilo?

Anna Barkovová zřejmě byla taková, jak to říct hezky, nepraktická. Žila ve své hlavě a možná i díky tomu ty lágry přežila, protože vždy byla schopná někam ve své mysli odejít a nevnímat tu hrůzu kolem sebe tak brutálně. Ačkoli intelektuálně to samozřejmě všechno chápala a pak následně o tom i psala. To se mi spojuje s momenty v mém vlastním životě, když se mi něco nelíbí, odpluju duchem někam jinam. Dřív to často bývala moje obrana pro některé situace. A potom se mi líbilo, že nebyla úplně vřelá, byla takový morous. To na sobě taky někdy pozoruju. Říkala jsem si, vždyť já se takhle tvářím asi tak třicet procent svého života, to nemusím hrát!

Když se mi nějaká situace nelíbí, odpluju duchem někam jinam.

Anna Barkovová nebyla vaše první role. Už třetím rokem hrajete spolu s Martou Kubišovou postavu české šlechtičny Sidonie Nádherné v komorním muzikálu Touha jménem Einodis v Divadle Ungelt. Proměňuje se představení, když se hraje tak dlouho?

Samozřejmě že před třemi lety jsem Sidonii mladší vnímala jinak, než ji vnímám teď. Když mají texty možnost se rozležet, víc mi docházejí, postupně si víc uvědomuju některé podobnosti se sebou samou. Na spoustu věcí zkrátka kápnete později. Ta trpělivost s postavami má svůj smysl. A také to, že mám možnost dlouhodobě sledovat Martu Kubišovou. Každým rokem si víc a víc uvědomuju, jak je dobrá, jak je odolná vůči všemožným tlakům, jak je schopná zpívat s takovou lehkostí. Hodně mě to učí, být vedle ní.

Dostala jste od Marty Kubišové nějakou radu?

Naučila mě tolik nad věcmi nedumat a rovnou konat. I při zpívání: „Jdi a zazpívej. Zpěv je spontánní, bezprostřední reakce na pocit v tobě.“ Takhle doslova mi to neříkala, ale její přístup je takový. A když nad něčím příliš přemýšlím, ona poví ne, bude to takhle, podívej! A já řeknu, no jo vlastně, vždyť je to hrozně jednoduché. Je to asi nejpřímější člověk, kterého znám, což je v životě úlevné.

Letos vám bude třicet…

Ano, taky jsem si to včera uvědomila.

Aneta Langerová
Aneta Langerová | Zdroj: Ben Renč

Je pro vás třicítka nějaký životní přelom?

Přelom to asi úplně není, ale ráda pozoruju, jak se člověk vyvíjí a zjišťuje spoustu věcí, které mu už pak nedělají těžkou hlavu. Tenhle proces vývoje příroda vymyslela báječně. Je příjemné, že už mi není patnáct, už bych tu dobu asi nechtěla zpátky.

A kdybyste se dnes mohla do věku patnácti let vrátit zpátky a něco si poradit, co byste té tehdejší Anetě řekla?

Vždycky jsem byla až příliš zodpovědné dítě, proto bych si poradila, abych víc zlobila a víc si užívala dětství. Dodala bych si tu jistotu, že můžu, že smím.

Jak jste si představovala svou budoucnost před dvanácti lety, tedy v době, když jste vyhrála SuperStar? Jak jste viděla samu sebe, až budete „velká“?

V té době jsem si nepředstavovala vůbec nic. Pro mě byl to celé obrovský šok a myslela jsem jen na to, jak se vyhnout některým věcem, které mi nebyly příjemné. Od rána do večera jsem přemýšlela, jak říkat ne, jak se některým věcem postavit, aby to lidé okolo mě pochopili správně a nemysleli si, že jsem arogantní blázen. V tu chvíli mi šlo jen o to, jak zůstat normální. Umělý svět showbyznysu mě chvílemi úplně děsil. Dnes hodně lidí obdivuje, jak jsme to tehdy s bratrem ustáli, ale naší hlavní motivací byla síla, kterou jsme měli v sobě, v tom, čím jsme. Neměli jsme důvod se přetvářet, protože bychom tu sílu ztratili.

Na festivalu Open Air Musicfest v Přeštěnicích
Na festivalu Open Air Musicfest v Přeštěnicích | Zdroj: Profimedia.cz

A kdybyste zkusila cestovat v čase ještě jednou, tentokrát dopředu, kde byste se chtěla vidět za dalších dvanáct let?

Venkov, jenom les, ideálně nějaká samota. Chtěla bych víc času trávit přímo v přírodě. Když tam nejsem pět dní, už mi to chybí, protože příroda je pro mě zdrojem energie. Takže venkov, jak přesně, to nevím, nějaká chatrč. A co se týče práce, doufám, že se postupně doberu k ještě intimnější lidské výpovědi, která mnou prochází, cosi pozoruje nebo předává. Vidět, nasát a předat. Intimnější by měla být i její forma, některé písně třeba jen s pianem nebo s kytarou. To by se mi líbilo.

Článek přopravila redakce časopisu Moje psychologie.