Život single holky: Co se stane, když jdu sama do baru?

27. září 2017
Život single holky: Co se stane, když jdu sama do baru?
... • Foto: iStock.com

Jaké to je, když se jako žena vydáte sama jen tak večer na skleničku? Za vás to vyzkoušela autorka blogu Nočník neohrožené ženy. 

Jsem už velká a samostatná holka. Je mi dost přes třicet. Jakože hodně přes třicet. Pro okolí jsem divná. „Jak je možný, že nikoho nemáš? Taková pěkná a chytrá… Asi jsi moc samostatná, to chlapi nemají rádi,“ slýchávám od zadaných kamarádek. Už to nikomu nevysvětluju. Nebaví mě pořád dokola opakovat, že jsem se nenarodila jako Xena. A opravdu nemám žádné zvrhlé potěšení z toho, že musím všechno zvládnout sama. Naučila jsem se to stejně, jako se naučíte jiné nezbytné věci. S tím, jak mě muži opouštěli v těch nejméně vhodných okamžicích. Zbyly mi vždycky jen tři možnosti. Zhroutit se a zemřít smutkem. Zavřít se někam do kumbálku, ohryzávat si klouby a čekat, až si pro mě někdo přijde a vezme mě ven. Anebo ŽÍT DÁL.

Jasně, začátky byly těžké. Je to jako lézt do bazénu ledové vody, když je venku čtyřicet. Chce to svůj čas. Začala jsem chozením do kina. To je fakt hračka. Pak do divadla. To už je trochu horší, protože jsou tam přestávky, během kterých je žádoucí se do někoho zavěsit. Ale zkušená divadelnice ví, že taková návštěva dámské toalety zabere obvykle celou přestávku. Pak jsem začala chodit sama na obědy. Na večeře, na kafe. Do cukrárny. Když mi náhodou dělá problém koukat se jen tak kolem, vytáhnu iPad a tvářím se jako spisovatelka. Před třemi lety jsem dospěla až k single dovolené. Naučíte se sama radovat. Sama řešit průsery. Sama zvládnout paniku. A samostatně se rozhodovat – v praktickém životě single ženy naprosto nezbytná vlastnost.

Takže za sebou už toho mám fakt dost – co ale dneska zkouším poprvé, je samostatné sezení na baru. Masakr. Sedím tady na vysoké stoličce a klepe se mi ruka z toho, jak zuřivě předstírám, že jsem spisovatelka. Bar je, dámy, jedna z nejtěžších disciplín. Do baru se přece chodí lovit chlapi, ne?! Že tam jdete kvůli koktejlům a „atmošce“, vám nikdo nezbaští. Je to trochu jako vylézt na posed, na který vidí veškerá možná kořist, mít na sobě klobouček s kančím – pardon, sojčím pírkem a přesvědčit všechny sudokopytníky, že fakt nejste na lovu a prostě jen žijete. Je to jako mít na čele nalepenou cedulku: „Prošlá minimální trvanlivost. Sleva.“

Takže prvních deset minut se potím jako dveře od chlíva, neboť jsem přesvědčená, že se na mě všichni dívají. Zuby nehty udržuju elegantní pozici „noha přes nohu a zatažený břicho“. Po dalších deseti minutách zjistím, že se na mě asi všichni nedívají, a trošku se mi uleví. Vím, že alkohol pomáhá odbourat všechny ty věci kolem studu, stresu a nejistoty, a tak do sebe během první půlhodiny vyklopím dva drinky. Konečně se začnu cítit jako doma. Odlepím oči ode dna skleničky a zjistím, že se na mě nedívá ale VŮBEC nikdo. Pohorší mě to. Jsem snad neviditelná?

Uvědomím si, že drinky jsou fajn a že na lovu tak trošičku… ehm… jsem. Kdyby si třeba tamhleten chlápek přisedl, asi by mi to nevadilo, že? Zrovna ve chvíli, kdy se moje fantazie rozjede na plné obrátky, si k chlápkovi přisedne jeho víla. Ten typ, co nosí rozpuštěný závoj vlasů po zadek, má hebkou pleť, rychlý metabolismus, mozek nezatížený zkušenostmi a věk pod dvacet. Můra. Nevadí. Kopnu do sebe další drink a dostanu hlad. Přejdu do pozice „královna“, tedy nohy úhledně složeny šikmo pod sebe. (Velice praktické, když se vám podkolenní jamka zpotí natolik, že nohy přes sebe jaksi nedrží.) Nejradši bych si dala XL burger s dvojitými hranolky, ale pak si vzpomenu, že můj metabolismus už několik let spí jako pařez, a tak volím mini burgřík pro princezny. Uchopím ho do ubrousku a v dalším okamžiku mi vykydne kečup na šaty. Je mi to jedno. Všechno je mi jedno. Povolím břicho a úlevně si říhnu. Potichu, do ubrousku, pochopitelně. Stejně se nikdo nedívá.

Barman je ale hrozně milý a je jediný, kdo se dívá, jestli mám co pít. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych ho třeba… Ale pak mi dojde, kolik stejných zoufalkyň asi bude mít za jeden večer podobně originální nápad sbalit barmana a jak ho to, chudáka, asi musí bavit. Nechám ho, aby mi vybral další drink. Tiše doufám, že mi přinese Pouštní růži nebo alespoň Cosmopolitan. Vybere však drink s názvem Teta Kateřina, má mírně trpkou příchuť, a přemýšlím, podle čeho, hergot, ten hrozný člověk vybíral.

Po šestém drinku si uvědomím, že budu muset domů dojít sama. Rozhlédnu se po místnosti, jako když se herečka loučí s jevištěm, na kterém nikdy nehrála hlavní roli, a najednou je mi všechno jasné. Dámy, které pro dnešní večer tvoří mou konkurenci, mají právě prázdniny, nikoli dovolenou. Rovněž outfit, který jsem si vybrala jako jeden z nejodvážnějších (odhalené paže a lýtka), už nemá ten správný říz. Možná jsem měla věnovat delší čas přípravě. Kadeřník, stylista, psychoterapeut? Nebo si nalít panáka už doma, abych neztrácela čas s aklimatizací? Z baru odcházím v deset nula nula. Jako bych tu moučnou pachuť cítila na jazyku. Takže jít sama „bařit“ už taky umím. Umím i sama a včas odejít. Nakonec dobré skóre.

A co je další level? Obávám se, že už tam mám jen svobodnou matku. O tom zas někdy příště.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy