Ztělesňuje-li u nás někdo sexuální symbol, je to právě ona - po zadání jména Vica Kerekes do googlu se objeví výhradně "košilaté" titulky zmiňující vybrané filmové scény. Málokterou herečku zkrátka v českých filmech potkáte pravděpodobněji než tuto maďarskou Slovenku.
Máte nějaké vysvětlení pro přízeň, které se těšíte u českých režisérů?
Na to je těžké odpovědět. Spíš se zeptejte těch tvůrců. Myslím ale, že to je jen dojem. Pocit, že jde člověk z role do role, vzniká i tím, že v kinech se sejdou filmy, které se natáčely už před lety. Jako česko-rakouské drama Krycí jméno Holec, které mělo premiéru letos, ale točili jsme už v říjnu 2014. A třeba na příští rok zatím nemám žádnou nabídku.
Říká se, že slovensky mluvící herečky čeští režiséři vyhledávají proto, že mají jinou mentalitu než ty české.Co vy na to?
Já jsem Maďarka, takže o tom nic nevím! Slýchávám, že Slovenky jsou uvolněnější, ale to se, myslím, nedá tak jednoduše říct. Slováci se chovají jinak než Maďaři a Češi zase jinak. Podstatné je, že dneska můžeme za rolí putovat přes hranice, každý to přece může zkusit. Herci mají daleko víc příležitostí než kdysi a je na nich, jestli ty možnosti využijí a budou na sobě pracovat. Kdybych seděla doma a hrála jen v Maďarsku, tak tu teď spolu nejsme.
No dobře, ale nejde přece jen o to, že někdo nesedí doma.
Jasně, k úspěchu potřebujete víc než jen chtění. Je to věc talentu, ale třeba i osudu. A jistě i režisérů a toho, co mají u herců rádi.
Pohádka Anděl Páně 2 není váš debut v pohádkovém žánru, ale určitě jste ještě nespolupracovala s tak hvězdným hereckým obsazením. Byl mezi kolegy někdo, na koho jste se obzvlášť těšila?
Byla jsem zvědavá na Ivana Trojana. Ale i na Pavla Lišku, jenže v jeho případě jsem už ze scénáře věděla, že se při natáčení vlastně neuvidíme. Pan Trojan mi připadal přísný, přišlo mi, že se před kolegy málo otevírá. Vůbec jsem nevěděla, jestli se před ním nebudu stydět a jestli seberu odvahu nějak se prezentovat. Spoléhala jsem na Jiřího Dvořáka, se kterým už jsem natáčela, doufala jsem, že známost s ním mi trochu usnadní práci s panem Trojanem.
Stále o sobě přemýšlím a stále pochybuju. Jsem si ale jistá, že herectví je mým elementem...
A povedlo se?
Tak na pivo spolu nechodíme, ale je dobře, že všechno, co jsme pro film potřebovali, vzniklo na place. Člověk asi nepotřebuje být s kolegy obrovský kamarád, důležité je, aby to klapalo před kamerou.
V Andělu Páně 2 hrajete chudou a osamělou švadlenku, což je dost odlišná role, než v jaké jsme vás vídali. V čem byla jiná pro vás?
Určitě v tom, že Magdaléna je matka, která vychovává dítě, žije sama a potřebuje pro svou dcerku vytvořit zázemí - aby měla co jíst, aby mohla studovat... V podstatě je ale každá nová postava jiná než ty před tím. Skoro vždy taky natáčíte s jiným režisérem. I když se zdá, že moje postavy jsou si hodně podobné, vždycky se v nich snažím hledat něco jiného.
Jedním z nejambicioznějších filmů, v nichž jste dosud hrála, je Milada, vyprávějící o osudech Milady Horákové. Ten film vzniká v angličtině. Je to pro vás jako herečku spíš výzva, nebo potíž?
Obrovská výzva. Musím si vše předem uspořádat v hlavě a být pravdivá - to je při hraní v cizím jazyce nejdůležitější. Takové role mě hrozně drží nad vodou, baví mě, že musím bojovat, makat na sobě.
Hrát v maďarštině pak pro vás musí být idylka, ne?
Je tak pohodlné hrát v rodném jazyce! Můžete se daleko víc soustředit na svoji postavu. Nicméně právě v maďarštině hraju vůbec nejmíň.
Jste ze tří čtvrtin Maďarka, celou rodinu máte na Slovensku a stále víc času trávíte v Česku. Kde se vlastně cítíte doma?
Popravdě musím říct, že doma se necítím nikde. V žádné zemi. Je to asi tím, že jsem se sice narodila na Slovensku, ale okolí mě vždy považovalo za Maďarku. Ten pocit domova cítím jen v místě, kde jsem se narodila, což je Fiľakovo, kde žijí moji rodiče a kde jsem vyrůstala.
Má ten pocit nezakořeněnosti nějakou výhodu?
Možná je to dobré v tom, že se nikdy nemůžu cítit ohrožena nějakým cizím vlivem. Nic nevnímám jako naprosto moje. Protože - co to je „moje"?
Nic není moje. Ani vlast, ani rodné město. Jsem na světě jako host a všechno, třeba i svého milovaného, tu mám jen na chvilku.
Zmínila jste svého „milovaného ", což je špičkový tatér a výtvarník Lukáš Musil. Prý jste se od něj zatím tetovat nenechala...
Ale on mě k ničemu nenutí. Sice rád tetuje, ale ani svoje vlastní tetování nijak zvlášť nevnímá. Taky se mu nikdy nelíbily holky, které byly potetované. On v tom spíš hledá sebe, jde mu o víc, než o estetický pocit.
Lukáš se jednoho dne rozhodl, že skončí s hokejem, který provozoval na vrcholné úrovni, a stal se někým úplně jiným. Myslíte, že byste dokázala to samé — přeskočit z herectví úplně jinam?
Kdybych cítila, že vnitřně musím, tak bych od toho, co jsem doposud dělala, asi odejít dokázala. Je to obrovská odvaha vymazat vše, v čem se vám dařilo, ale už se v tom necítíte. Pro mě je hlavní být pravdivá. Čistá, sama před sebou. Je to ale sakramentsky těžké.
Sama jste prý po herectví nijak zvlášť netoužila. Překonalo nakonec vaše očekávání? Je ten současný stav, kdy patříte k nejvyhledávanějším herečkám, uspokojením, zadostiučiněním?
Stále o sobě přemýšlím a stále pochybuju. Jednu věc vím ale jistě - že je herectví mým elementem. Je pro mne přirozené, nedělá mi těžkosti, i když mi každá nová role dává obrovsky zabrat. Ale asi to mám v sobě. Jenže mám v sobě i jiné věci, myslím, že člověk má daleko širší záběr, že nemusí dělat jen jednu věc. Já to zatím nedokážu, umím se soustředit jen na herectví. Chci mu dát všechno.
Článek připravila redakce OK! Magazine.
