Na návrat do vysokých hor jsem myslela mnohokrát, ale vážně jsem ho začala řešit loni v létě. Svedla jsem se sebou vnitřní boj, různá pro a proti jsem přehazovala v hlavě celé prázdniny.
Nejčastější otázka, která na mě vyskakuje vlastně doteď, byla: Můžu si dovolit to udělat, když mám zodpovědnost za dvě malé děti? Pro spoustu lidí to bude znít sobecky, ale když hodně dávám, musím si občas také něco vzít.
Naprosto zásadní ale bylo, jak se k celé věci postavil můj manžel. Rozhodnutí vyrazit bylo podmíněno tím, že bude stát stoprocentně za mnou – ve všem, co taková expedice obnáší. A nejen po dobu příprav, ale především ty dva měsíce, kdy budu pryč.
Mateřství mě nabíjí
Spousta sportovkyň se po porodu dostala do špičkové formy. Podaly nejlepší výkony v kariéře. Jako by fyzicky i mentálně dozrály. Cítím to podobně, hlavně po narození syna.
U Emmy jsem se možná zbytečně brzy hnala do práce, miminkovské období Cyrila jsem si chtěla maximálně užít. Jedinečná příležitost vyskočit z profesního kolotoče a věnovat se rodině i sama sobě. A vidíte, tohle je výsledek!
Kdy jindy bych se mohla sbalit a odjet na dva měsíce na expedici? Nechci, aby to vyznělo špatně. Mateřství je pro mě dar a hnací motor.
Trénink je dennodenní dřina
Zařídit sponzory, logistiku a všechny věci okolo je občas náročnější než dvoufázový trénink. Tam vypínám hlavu a soustředím se jen na pokyny trenérů. Intenzivně jsem trénovala od loňského podzimu, těsně před expedicí už šestkrát týdně, tři až čtyři hodiny denně: vytrvalost, síla, výběhy do kopce, kruhový trénink. Jen regeneraci trochu zanedbávám, na druhou stranu, být pod lehkým stresem a mít toho na bedrech hodně mi vlastně vyhovuje.
Nebát se je nesmysl
Mám za sebou spoustu kopců. To ale nedělá výstup na ten další o nic jednodušší, naopak. Čím víc hor jsem zlezla, tím víc jsem si vědoma, co se může stát. Můj respekt je s každou cestou větší. Hnací motor je radost a svoboda, kterou mi majestátní hory nabízejí.
