Patrik Hartl: Za co se ženy nemusí stydět

Toužím po dokonalosti. Doma mám rád precizně uklizeno, takže pořád něco někam přenáším a schovávám, v práci makám pečlivě jako snaživý šprt a dělá mi dobře, když věci kolem mě vykazují harmonickou srovnanost a řád. Prostě chci mít všechno tiptop.

Kdybych byl žena, pravděpodobně by mě společenský tlak nutil taky k tomu, abych určitou míru dokonalosti vyžadoval i od svého těla. Snažil bych se tedy udělat maximum pro to, abych vypadal co nejlíp. Jistě by mě hodně štvalo, kdyby se mi to nedařilo, takže chápu, kolik nedokonalostí na sobě ženy řeší. A že se za ně stydí. Soucítím s nimi. Ještě že jsem se narodil s varlaty…

Když se za něco stydím, snažím se k tomu elegantně přiznat. Zjistil jsem totiž, že pak ze mě ten stud trochu spadne. Takže napřed krátce o mně…

Nejvíc mě štvou moje kudrnaté vlasy. Vypadám jako chodící brokolice. Nedávno jsem se navíc viděl na fotce z boku a zjistil jsem, že mám pod tou brokolicí tvář scvrklou jako skřet. Přitom rozměr plynové masky jsem měl jako malý kluk standardní. Pamatuju si, že mi v páté třídě naměřili pěknou čtyřku. Ale pak se ten růst asi nějak zadrhl nebo co…

Když jsem se seznámil se svou ženou, říkávala mi, že mám hezké oči. Už mi to ale neříká, protože mi z věčného psaní narostly skoro pětky dioptrie a brýle mi ty oči zvětšily do obřích rozměrů, takže vypadám, jako kdyby mě někdo geneticky modifikoval. Ale budiž, jinak si na tvář nestěžuju. Když se usmívám, údajně mi ty obří oči docela sympaticky svítí, takže to nehrotím. (To „svícení“ se mi ostatně líbí i na ženách. Můžou vypadat všelijak, ale pokud jim září oči, jsou mi sympatické.)

Horší je to s mým vychrtlým tělem. Tenké ruce mi prorostly šlachami a stehna mám užší než všechny moje kamarádky. Vždycky jsem chtěl vypadat jako urostlý atlet, ale vypadám jako ajťák s poruchou příjmu potravy.

Navíc během psaní poslední knížky jsem přibral čtyři kila tuku, který se mi nacpal výhradně do pasu, takže vypadám jako špatně živené dítě, které si na sobě po koupání zapomnělo trochu vyfouklý dětský kruh. (Cvičím teď každé ráno s jednou nádmix hernou, ale evidentně úplně vypatlanou slečnou z Los Angeles sérii cviků na zpevnění břicha. Pouštím si ji na internetu. Bohužel ale vůbec její houževnaté tempo nezvládám.)

Jak vidíte, i já se mám za co stydět…

Uvědomil jsem si, že podobně sebemrskačsky uvažuje většina žen. Mají zpravidla dost jasnou představu o tom, jak by měl například vypadat jejich zadek. Ale on tak nevypadá. Je větší nebo rozkydlejší nebo moc hruškoidní. Anebo moc placatý. I s takovou nespokojeností už jsem se setkal. Ženy by na sobě prostě nejradši spoustu tělesných partií vyměnily nebo aspoň zásadně vylepšily.

Stydí se za svá prsa, stehna, břicho, vlasy, vrásky… Proč se tak trápí? Jak je možné, že v době všeprostupující emancipovanosti se ještě nedokázaly osvobodit od naléhavé touhy po dokonalosti vlastního těla? Kvůli mužům po té dokonalosti snad už dávno netouží. Nebo ano?

Jedna skutečně krásná modelka se mi svěřila, že si připadá pěkná jenom z jednoho velmi konkrétního úhlu pohledu. Jinak se na sebe vůbec nemůže dívat. Je to vůbec normální? Vždyť neznám žádného muže, kterému by se nelíbila!

Například nemá ráda, když jsou jí pod tričkem vidět její trochu větší prsa, takže je pořád úzkostlivě schovává pod podprsenkou. A úplně nejvíc nesnáší, jak se jí ta prsa rozbimbají, když třeba utíká na tramvaj. (Ona teda moc nejezdí MHD, takže spíš asi utíká třeba v posilovně na běžícím pásu.) Vůbec ji nejde přesvědčit, že se za to bimbání nemá stydět, protože drtivá většina mužů považuje pohupování jejích prsou za neuvěřitelně sexy. Prostě si v tu chvíli připadá hnusná.

Dlouho jsem ten stud za bimbání nemohl pochopit, dokud jsem loni na dovolené nehrál nahý na nudapláži se synem badminton. Jak jsem musel skákat na různé strany, penis i s varlaty mi všemožně pleskaly o stehna a já jsem se najednou taky začal před ženami na okolních dekách stydět.

Zčásti mi to pleskání totiž připadalo směšné a zčásti živočišně odpudivé. Tak jsem si radši na ten badminton oblékl plavky. (Obávám se ale, že příměr k problému mé prsaté kamarádky není adekvátní, protože jsem si jistý, že bimbání mého penisu žádná z žen na pláži ani trochu neobdivovala.)

Cvičím, abych se zpevnil. Snažím se nabrat svalovou hmotu, ale nejde mi to. Jsem typ šedesátikilového maratonského běžce. Štve mě to, protože bych chtěl mít aspoň devadesát kilo svalů.

Když ovšem herečky v našem divadle zjistily, že se snažím posilovat, přestože mě to strašně nudí, svorně mi vynadaly, že jsem pitomec, protože moje šlachovité tělo žádné z nich ani trochu nevadí. Nehraje údajně vůbec žádnou roli v tom, jestli jsem jim sympatický, nebo ne.

To mě zaujalo. Uvědomil jsem si, že to, jak své nedostatky vidím já, není v souladu s tím, jak je vidí okolí. A tak jsem před psaním tohoto fejetonu probral s kamarády, za co by se ženy nemusely stydět.

Možná vás, dámy, překvapí, co jsem zjistil…

Velký zadek nevadí. Povislá prsa nevadí. Ani opravdu malá nebo nesouměrná prsa nevadí. Ani macatá stehna.

Všichni kamarádi se sice shodli, že je baví, když se kvůli nim ženy zdobí a snaží se vypadat hezky, ale zároveň zdůraznili, že to, co je jim opravdu protivné, je hysterie a stres, kterým ženy podléhají, pokud o sebe pečují příliš úzkostlivě.

Nejdůležitější pro muže prostě je, aby byla žena v pohodě. Výsledek debaty byl jasný. Mužům nevadí, když je žena oplácaná, vadí jim, když jí vadí, že je oplácaná. Nejpřitažlivější jsou prostě ty „vyklidněné“ a se sebou spokojené. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by si nějaký muž stěžoval, že má jeho žena vrásky nebo celulitidu. Ale hodně často jsem slyšel stížnosti na to, jak jsou ženy ze svého těla nervózní…

Ještě z té debaty vyplynul jeden překvapivý detail. Většině mých kamarádů nevadí chlupatý ženský klín! Naopak! Upravené chloupky preferují víc než dohladka vyholené ohanbí, se kterým ženy vypadají nepřirozeně jako malé holky. (Ani moje manželka mi nevěřila, že si moji kamarádi posteskli po chloupcích…)

Když jsem to oznámil kolegyním v divadelních kancelářích, pobuřovaly se, že by se za chlupaté „bobry“ teda rozhodně styděly. Ale copak se za ně styděly takové hvězdy jako Brigitte Bardot nebo Marilyn Monroe? Takže… Kdo to hysterické vyholování vlastně vymyslel?

Článek připravil časopis Moje psychologie.