„S ohledem na dramaticky rostoucí čísla je velmi pravděpodobné, že každý z nás má ve svém okolí někoho, koho se téma týká. Čím dříve se přitom problém začne řešit, tím nadějnější je šance na uzdravení,“ říká Lada Brůnová, spoluzakladatelka organizace 3pe, která pomáhá lidem zorientovat se v problematice poruch příjmu potravy a možnostech jejich léčby.
Jste spoluzakladatelkou organizace 3pe. Proč vznikla?
V době, kdy se o PPP ještě tolik nemluvilo, jsem sama onemocněla mentální anorexií. Nemoc jsem překonala a postupem času ve mně začala zrát myšlenka zúročit profesní zkušenosti v problematice, která je mi tolik blízká. Když jsem potkala Terezu Makovou, klinickou psycholožku a psychoterapeutku, jejímž největším odborným zájmem jsou právě PPP, věděly jsme, že chceme společně vybudovat organizaci, která nám oběma chyběla.
Co je vaším cílem?
Pomoci lidem s PPP, jejich blízkým, školním psychologům, ale i lékařům se v problematice a možnostech léčby zorientovat. Nárůst případů je totiž alarmující. Za posledních 10 let se v Česku počet pacientů v dospívajícím věku zvýšil o 89 %. Nejznámější PPP jsou mentální anorexie, mentální bulimie a záchvatovité přejídání, daleko častěji ale mluvíme o takzvaném spektru, jejich příznaky se často překrývají. Jakákoli nesvoboda v jídle zkrátka může být problém.
Jaké jsou podle vás a vašich zkušeností největší mýty, které okolo poruch příjmu potravy kolují?
Že se týkají jen žen. Přitom 1 z 10 nemocných je muž. U bigorexie, pro kterou je typická posedlost svalnatou postavou, je pak poměr dokonce opačný. Není pravda ani to, že by se PPP týkaly jen mladých lidí. Ano, nejčastěji se rozvinou ve věku 14–19 let, ale výjimkou nejsou ani děti okolo 10 let, někdy i mladší. Počet případů do 14 let se za poslední dekádu zdvojnásobil. PPP se týkají celého věkového spektra, podle některých dat má problematické stravovací návyky 13 % žen starších 50 let. Často upozorňujeme také na skutečnost, že PPP nejsou vědomá volba. Jsou to závažná psychická onemocnění, která se dotýkají všech rovin života. Žádná jiná duševní nemoc neatakuje v takové míře tělo. Hrozí selhání orgánů, délka a kvalita života se snižuje. Mentální anorexie je vůbec nejsmrtelnější duševní onemocnění.
Jak by se podle vás mělo správně komunikovat o poruchách příjmu potravy v médiích, včetně sociálních sítí?
Problémů vnímám řadu, zmíním jich alespoň pár. Často v médiích vídám zpovědi lidí s osobní zkušeností, kteří jsou při vyprávění příběhu popisní ve stravovacích návycích. To je velmi problematické, protože pro někoho jiného může takový návod fungovat jako takzvaný trigger. Je vždy třeba zvažovat, jakou informaci sdělovat a proč, respektive jaký může mít na druhé vliv. Co se týče sociálních sítí, v 3pe jsme sepsali osm bodů, které je dobré mít na paměti, pokud si chceme být jistější, že svou komunikací na sítích někomu neublížíme. Jednou z věcí, kterou bychom rádi změnili, je i používání vizuálních zkratek. S PPP jsou spojovány zejména obrazy vyhublých těl nebo jídla. Myslíme si, že takový stereotyp brání pochopení, o čem PPP skutečně jsou. Fixace na podobu těla a jídlo jsou pouze povrchové znaky, podstata těchto nemocí je jinde. Navíc ne všechny PPP jsou spojené s extrémní štíhlostí, například u bulimie nebo záchvatovitého přejídání je poměrně velké riziko nadváhy.
Sama jste si prošla mentální anorexií. Co je podle vás na této nemoci nejzákeřnější?
Její plíživost. U mě vše začalo poměrně nevinně. Od dětství jsem měla nadváhu, v pubertě jsem upravila jídelníček a začala více sportovat. Kila byla pryč, místo nich přišla pozornost a ocenění, které mi chybělo. Nechtěla jsem o to přijít, v tom pocitu se mi zalíbilo, a tak jsem začala utahovat smyčku. Méně jídla, více pohybu. Nemoc člověka úplně pohltí, od určité chvíle už od ní nejde mít odstup. Postaví se do pozice nejlepší přítelkyně, manipuluje myšlení a zákeřným způsobem dodává pocit, že je v ní a jedině s ní člověku dobře.
Podle statistik se v roce 2020 v Česku léčilo s poruchou příjmu potravy přes pět tisíc klientů. Jak tato nemoc vypadá, koho se může týkat a jak ta léčba vlastně probíhá? O tom se v pořadu O čem se mlčí bavil moderátor a terapeut Honza Vojtko s psychiatričkou a vedoucí lékařkou Centra pro poruchy příjmu potravy prof. MUDr. Hanou Papežovou, CSc., a s Mgr. Natálií Tokárovou z Centra Anabell. Aktuální díl o PPP si můžete přehrát ve videu v úvodu tohoto článku.
Jaké jsou nejbližší další plány a aktivity vaší platformy 3pe?
Soustředit se na rozšiřování sítě kontaktů, aby bylo nalezení pomoci co nejsnazší. Do naší pomyslné mapy chceme zahrnout ověřené kontakty na psychoterapeuty, psychiatry i nutriční terapeuty, kteří o problematice smýšlejí podobně jako my. Ne každý odborník se totiž na téma specializuje, a pokud je první zkušenost člověka, který hledá pomoc, špatná nebo nejistá, může trvat, než se k tomu odhodlá znovu. Pokud nejste z velkého města, nalezení správného odborníka je o to náročnější. U PPP je přitom klíčové vyhledat pomoc co nejdřív.
Projekt O čem se mlčí vzniká ve spolupráci s časopisem Moje psychologie. Aktuální číslo s tématem Válka v hlavě si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. Doprava je zdarma!
