Můj život s květinami: Jak změnit a zlepšit vztah k zahradničení? | Ženy.cz
 


Můj život s květinami: Jak změnit a zlepšit vztah k zahradničení?

19. února 2018
Můj život s květinami: Jak změnit a zlepšit vztah k zahradničení?
• Foto: istock.com

Patříte k lidem, kterým každá, i sebeodolnější rostlina za oknem „chcípne“? Svůj vztah k zahradničení můžete kdykoli změnit a obohatit tím svůj život. Dokonce i v únoru!

"Zřejmě letos nikde nejsou kytky, asi mráz je skosil mačetou…" zpívá teskně Marie Rottrová. Já teď v lednu tančím s konvičkou kolem exoticky monumentálních květů amaryllis. Letos ho mám v citronové barvě, zeleně žíhaný. Proč jsem donedávna tuto zimní krásku nesnášela, je mi teď záhadou. Ale byla na seznamu mých malých fobií, kterých se hodlám zbavit. 

Jako dítě jsem se po jahodách od hlavy k patě osypala odpornou kopřivkou. Řečeno dnešním jazykem, měla jsem povážlivou alergickou reakci. Otec mě vzal k doktorce a rozumoval s ní: jahody mají spoustu vitaminů, on jich na chatě ten rok jako na potvoru vysázel celé pole… Společně rozhodli, že mě jimi bude krmit dál, třeba si můj organismus časem na lahodné ovoce zvykne. Jejich poválečná generace si nepotrpěla ani na alergie, ani na fobie, v případě většiny problémů uplatňovala metodu parního válce. 

Na metodu, která mi umožnila dosytosti si užívat jahod, jsem si vzpomněla letos, když jsem se v obchodě otřásla odporem při pohledu na krásně střapaté, vesele oranžové afrikány. Ještě po letech se mi hned vybavilo podélné okno ve školce, kterým jsem viděla, jak úzkým chodníkem zhusta lemovaným inkriminovanými afrikány otec provinile spěchá do práce, zatímco mě pevně drží dvě soudružky vychovatelky a třetí syčí, ať si okamžitě utřu nos a přestanu řvát. Bylo načase zlomit starou fobii, koupit sazenice a starostlivě je ukotvit v truhlíku, který mám denně na očích. Experimentálně jsem je prostřídala s fialovým alliem a můj odpor k afrikánům se zlomil ve vyloženou slabost pro ně. Povzbuzena úspěchem jsem se letos vrhla na svou druhou nejhorší květinovou fobii, kterou byly rudé karafiáty. 

Kytka jen k MDŽ?

Studenti Stanfordovy univerzity byli právem pyšní na svou světlou a skvěle zásobenou menzu. Ale já jsem se začátkem devadesátých let ani v Kalifornii nedokázala cítit dobře v té místnosti vyzdobené univerzitními prapory. Byly rudé, stejně jako karafiáty ve vázičkách na stole. „Raději ji tu necháme pro potěšení ostatních,“ odmítla jsem spěšně nenáviděnou kytku, přestože mi ji podal hezký student. Nemohl za to ani on, ani nešťastný karafiát, ale mně hned před očima naskočily obrazy komunistických tribun osázených rudými karafiáty. V Rakousku a Itálii je červený karafiát dosud symbolem dělnického hnutí; mě vrací do dob otravných oslav MDŽ a nejapně prázdných květinářství – nic nebylo k dostání, ale červený a bílý karafiát vždycky. 

Hosté mi loni přinesli náruč bílých karafiátů. Místo abych se rozplývala vděčností, suše jsem poděkovala a „zapomněla“ je dát do vázy. Bylo načase vytáhnout na sebe řemen. Nepamatuji se, že by některá jiná kytka dala takového piplání, ale stálo to za to: nejdřív se objeví stříbrně zelené smotané lístky, pak dlouho nic, zase nic. A když už to vzdáte, vyroste hlavička příštího květu. Tou dobou jsem už zapomněla jaké barvy; nejdřív se podélně objeví první náznak růžové a pak – zase neuvěřitelně pomalu – se rozvinou desítky krásných bambulek. Řecký botanik Theofrastos jim dal jméno spojením slov božská a květina (dios a anthos). Květiny stejně staré jako naše civilizace – jak jen jsem je mohla tak úporně nesnášet! 

Tajemná půlnoc v květináči

Kromě napětí a radosti, které mi boj s květinovými fobiemi přináší, jsem náhodou objevila další efekt. Musela jsem zrušit cestu do Čech, a tak se mi nepodařilo včas doručit dar výstavního druhu lilií. Byly míněné pro výjimečnou zahradnici. Nedalo se nic dělat, spěšně jsem je musela vysadit do květináče, než přijdou vniveč. Jmenovaly se „Tajemná půlnoc“ a něco tak krásného a neobvyklého jsem do té doby neviděla. Co bylo ale nejlepší – tato kytka fungovala jako bych měla v místnosti mladou Sophii Loren. Neobvyklé lilie ve velkém květináči na sebe strhávaly veškerou pozornost. Zaprášený lustr, otlučené zdi, pocintaná pohovka – najednou nic z toho nebylo vidět. Lilie jako zázrakem proměnily pokoj, zářil by i ze stránek luxusního katalogu. Jak nepopsatelně efektivní pozvednutí unaveného interiéru! Už nekupuji růže v Lidlu, objednávám vzácné odrůdy krásných květin, abych se z nich měsíce mohla těšit (a ignorovat to, co oko netěší). 

Z domu jsem si odnesla fobii ke chryzantémám. Přezdívali jsme jim hřbitovní kvítí. Zatímco astry byly známkou vzrušujícího začátku školního roku, jejich sestřenice chryzantéma mě vždycky odpuzovala. Tedy než mě někdo upozornil na Renoirova zátiší. Malíř měl zahradu plnou veselých, střapatých chryzantém, které mu jeho oddaný harém aranžoval do váz. Žádné jedovaté barvy, zato měděná, starorůžová, cihlově červená, medová… Jsou věci, o kterých ani nesním, tak jsou nedostupné. Proč ne? Zátiší z Renoira je můj nový projekt. A těch nechtěných pastelek, co máme doma – třeba mě chryzantémy inspirují k tomu, zabít konečně i fobii z malování. 

Promiň, mami

Ale mou největší fobií jsou umělé květiny všeho druhu. Zdědila jsem ji po mámě a hodlám si ji vzít s sebou do hrobu. I když… Právě u jejího hrobu jsem nedávno zažila komický moment: Ve hřbitovní váze tam stála umělá kytka. Kdybych zničehonic uviděla mámu samotnou, jak sedí na vlastním hrobě, byla bych míň zkoprnělá. Ona totiž fyzicky nesnášela umělé květiny, štítila se jich. Skoro nic se jí v životě neprotivilo víc, nemohla je prostě vystát. Kdybyste se pokusili namítnout, že právě na hřbitově je plast praktický, dokázala by zespod nadzvednout žulovou desku. Rozhlédla jsem se nalevo, napravo, koukla za hrob; byla jsem sama. Sakra, co mám dělat?!

Ona tu bezmocně leží, sama už nic nezmůže, přece ji nenechám trpět! Znovu jsem se rozhlédla a spěšně vytáhla plastikovou růži z vázy. Růže byla „hedvábná“, měla realisticky hebké a husté okvětní plátky, realistické listy a trny. Někdo si dal práci, pečlivě ji vybral a utratil za ni dost peněz. „Promiň, mami,“ řekla jsem nahlas. „Tuhle tu musím nechat.“ Nejsem si jistá, jestli by se mnou souhlasila, ale – na léčení fobie by nikdy nemělo být pozdě!

Článek vyšel v lednovém čísle magazínu Moje psychologie!

Plánujete svatbu? Zajímají vás nejnovější svatební trendy z přehlídek, tipy na nejkrásnější šaty, účesy, kytice, chcete inspiraci na nejromantičtější místa, kde se vdávat a kdy a co je potřeba zařídit? To vše a mnohem více inspirace a užitečných informací najdete v našem speciálu Dokonalá svatba. Naplánujte si s námi vaši svatbu snů!

Více o pokojových rostlinách čtěte zde.

Jdi na homepageZpět na začátek
1080p 720p 360p
Další příběhy

Horoskopy