Můj měsíc bez pečiva: Zdálo se mi o houskách a naučila jsem se jíst lépe!

6. března 2018
Můj měsíc bez pečiva: Zdálo se mi o houskách a naučila jsem se jíst lépe!
• Foto: istock.com

Na diety mě moc neužije. Ale ke konci roku jsem poprvé cítila, že chci taky konečně plnit nějaké předsevzetí jako spoustu lidí v mém okolí a dokázat si, že mám pevnou vůli. 

Mohla bych vám říct, že jsem měsíc bez pečiva naplánovala na únor, protože jsem to celé vymyslela až v půlce ledna, ale lhala bych. Plán byl jasný už v prosinci. Jenže, nějaký ten pátek už se znám a vím, že disciplína není moje silná stránka. Tak jsem se rozhodla klást si pro začátek menší cíle. Už víte, proč zrovna únor? No, je to zkrátka nejkratší měsíc v roce!

Proč právě pečivo?

Tak to vám hned vysvětlím. Logicky jsem se na měsíc chtěla vzdát nějaké své neřesti. Jenže nekouřím ani nepiju kafe. Alkohol nepřipadal v úvahu stejně jako nejíst maso. Nechtěla jsem se totiž mučit, ale jen trochu omezit. A tak když jsem zase jednou k večeři spořádala tři housky, bylo to jasné! Uvědomila jsem si totiž, že pečivo jím denně a rozhodně ne v malém množství. 

Měsíc bez pečiva

Pro někoho je to možná brnkačka, ale když jíte pečivo opravdu denně, je celkem těžké si odvyknout. První týden jsem musela nad každým jídlem dost přemýšlet. Jasně, že chleba rozpoznám od rajčete, ale jednou jsem si málem objednala řízek, než jsem si uvědomila, že tahle klasika je vlastně tak strašně moc dobrá i díky strouhance. 

Když jsem jedla doma, bylo to celkem v pohodě. S přípravou jídla jsem si vyhrála mnohem více, než když jsem ještě pár dní předtím nahodila na rohlík dva plátky eidamu a snědla ho za chůze, ještě než jsem došla ke stolu. Jenže najíst se venku byl problém. Když jsem půl dne běhala po Praze a měla hlad jako vlk, nemohla jsem si skočit do pekárny pro koláček ani na zapečenou bagetku. A tak jsem jednou dopadla tak, že jsem za chůze svačila sushi a sójovou omáčku jsem měla až za ušima. Od té doby jsem se naučila mít v kabelce vždy alespoň jednu proteinovou tyčinku nebo banán. 

Brzy přišla další zatěžkávací zkouška. Když večer vyrazíte s partou posedět do pivovaru, je vám asi jasné, že rýžové chlebíčky tam k utopencům ani tlačence nepodávají. Maso z burgeru se vám taky nechce vytahovat. A tatarák bez topinek, to asi nemusím komentovat. A tak mi zůstaly alespoň hranolky. Taková malá nezdravá náplast za to, že si nemůžu pochutnat jako ostatní.  

Tři týdny jsem si vydržela namlouvat, že jsem úplně v pohodě a na pečivo vůbec nemyslím. Jenže pak mě odhalily sny. Zdálo se mi, jak běžím mezi regály v Lidlu přímo k oddělení s pečivem a plním obrovský pytel ještě teplými kaiserkami. 

Takže je to jasné. Každý z nás má svou drogu. Někdo nikotin, jiný kofein či cukr, já mám pečivo. A jsem ráda, že si to díky měsíčnímu půstu uvědomuji. 

Můj cíl a výsledek

Jak už jsem psala, mým cílem rozhodně nebylo měsíc trpět. Ani jsem nechtěla zhubnout, i když by se to tři měsíce před svatbou samozřejmě docela hodilo. Jediné, co jsem si od "pečivového půstu" slibovala, bylo to, že se odnaučím hlad zahánět křupavými houstičkami. A podařilo se.

Už pár dnů bych si klidně mohla zaběhnout do pekařství a koupit si, cokoliv mě jen napadne, ale neudělala jsem to. Naučila jsem se, že snídat nemusím jen rohlík se šunkou, ale klidně i jogurt s ovocem nebo třeba hummus a zeleninu. Uvědomila jsem si, že celé ty roky pro mě pečivo fungovalo jenom jako jakási podložka pod žervé, sýr a šunku. Takže jsem tuhle "podložku" nahradila kukuřičnými nebo rýžovými chlebíčky, které mě zasytí úplně stejně, ale cítím se po nich mnohem lehčí. Začala jsem také jíst mnohem více ovoce a zeleniny než dosud. A příjemný bonus? Kilo a půl dole!

Jdi na homepageZpět na začátek
1080p 720p 360p
Další příběhy

Horoskopy