Lucie Bílá: Svůj život bych za jiný neměnila

5. listopadu 2017
  • „Na skupinové psychoterapii se jeden z účastníků představí:,Jsem Roman a jsem alkoholik.‘ A já bych mohla říct:,Jsem Hana a jsem Lucie Bílá.‘ To je totiž taky diagnóza,“ řekla mi Lucie Bílá během našeho rozhovoru. Posmutněle se zasmála a vzápětí dodala: „Ale neměnila bych. Jen bych byla na některé věci ráda přišla dřív.“ 

    V říjnu jste měla premiéru muzikálu Sestra v akci. Dokážete mít ještě trému?

    Trému mám vždycky, ale zrovna tady v karlínském divadle je to jiné. Respekt sice mám, ale trému mám menší než kdekoli jinde. Tenhle prostor je obrovský, nevidím divákům do tváří, mohu se od nich odpojit a jen hrát příběh. Výhodou je i to, že celou dobu zkoušíme na jevišti, přímo tam, kde hrajeme. Za poslední dva měsíce zkoušení už se tam cítím opravdu jako doma. Takže tentokrát jsem se moc těšila, protože si myslím, že tohle představení budou lidi milovat.

    Hlavní hrdinka Deloris je zpěvačka, která se ukryje v klášteře před pronásledováním mafiánů. Je to holka plná vášně a energie, která hodně rozvíří stojaté klášterní vody. Souzníte s ní nějak?

    Připadá mi, že muzikály, ve kterých jsem hrála, vždycky jako by nějak mapovaly to, co se mi v životě dělo. Právě teď jsem hodně obklopená faráři a kněžími, mám přátele, kteří mají blízko k Bohu. Nechodím sice do zpovědnice, ale když se mi něco v životě děje, zavolám někomu z nich. Oni mi přinášejí do života klid a já jim trochu legrace.

    A co samotná hrdinka a její osobnost?

    Deloris má v Sestře v akci jednu písničku, kde mluví o své kariéře: „Miluju to pozlátko, kdo by se ho vzdal, ale co zůstane, když zhasne sál.“ I v tom je mi blízká – za vším tím krásným, co nám naše poslání přináší, je i druhá strana, ta bolavější. Deloris se strašně chce stát hvězdou, ale všude je ztracená a lidi se k ní moc hezky nechovají. A najednou, mezi klášterními zdmi, mezi jeptiškami, pozná přátelství a sestry se za ni postaví. Je to veselý a přitom dojemný příběh!

    Lucie BíláAutor: Anna Kovačič

    Je to pro vás jiné, když zpíváte na koncertě za sebe, jako Lucie Bílá, anebo když jste v divadelní roli?

    I Lucie Bílá je role. A jestli je mi nějaká role opravdu blízká, tak je to tahle. Je o příběhu, který sama píšu svým životem. Tahám na jeviště obrovský pytel všeho, co jsem kdy zažila, hezkýho i ošklivýho. A jestli mě chce někdo poznat, musí mě vidět na scéně. Protože tam jsem doma, tam vím, co mám dělat. Tam se cítím v bezpečí. Naopak když z ní slezu, jsem mnohdy jako rybička, která vyskočí z akvária.

    Mění se vaše pocity na jevišti během let?

    Nejsem žádná skleníková květinka, žiju život jako každý a se zkušenostmi se mění názory, ale i vnímání okolí. Vždy jsem cítila empatii ke svým divákům, ale s každým trápením, kterým jsem si prošla, se empatie zvětšuje. Říká se, že nad každým domem visí nějaký kříž. A stejně tak každý člověk v sále má v sobě nějakou malou či velkou bolest. Cítím teď mnohem větší zodpovědnost za to, že stojím před těmi lidmi, cítím i silnější propojení.

    Už vím, že chovat se k lidem láskyplně neznamená dovolit jim všechno.

    Spousta žen o sobě říká, že jsou příliš hodné, a že kdyby nebyly tak hodné (anebo rovnou „blbé“), měly by se v životě líp. Máte také někdy pocit, že jste hodná až příliš?

    Myslím, že člověk má být takový, jaký je, nehrát si na někoho jiného. Stačí se obklopit lidmi, kteří ho takového mají rádi a nezneužijí toho. Já jsem možná zranitelná, ale už nejsem tak naivní jako dřív a v určitých situacích jsem ve střehu. Život mě poučil, že nosit růžové brýle se nevyplácí. Už vím, že chovat se k lidem láskyplně neznamená dovolit jim všechno. Umím hodně lidi rozmazlit, ale ti správní se zas tak moc rozmazlit nedají. Jsou pořád sví. Nevím… Kdybyste se mě zeptala, jaká jsem… Taky bych to ráda zjistila. Chvilkami na to jakoby přijdu, říkám si: „Jo! To je už určitě ono!“ A pak se mi to zase zvrtne a vydám se jinudy. Jako by mě seshora vodili a říkali: „Tohle sis už vyzkoušela a teď ještě tuhle zkoušku, ještě tě protáhneme tímhle trním!“ Ale mě to baví. Neměnila bych.

    Jste někdy sebelítostivá?

    Měla jsem období, které jsem nezvládala – období, kdy mi odcházela máma. Trvalo to dlouho a já se s tím smiřovala hodně těžko. I když bych měla být na její odchod připravená, ono se na to úplně připravit nedá. Zjistila jsem, že brečím už i na jevišti, před kolegy, před svými fanoušky. Jednou jsem se při tom breku podívala do zrcadla a už jsem si musela vynadat. Ani smutek nesmí být příliš dlouhý – je pak trapný a levný. Tak jsem to zastavila. Ale dovoluju si brečet. Jsem emotivní člověk a své pocity musím pouštět ven, jinak bych vybuchla jako papiňák anebo bych onemocněla. Někdy se úplně cíleně těším domů, že si zakřičím – ale to předem zatáhnu těžké bezpečnostní žaluzie, aby se venku někdo nelekl. (směje se)

  • Umíte taky křičet na jiné lidi? Zlobit se nahlas?

    Žádná moje láska ode mě nikdy nic takového neslyšela. Ale zažili to lidé, kteří mi kazili mou práci. A to prý pak dokážu vystupovat jako dvoumetrový naštvaný chlap. Na to mi nesmí nikdo sáhnout! Dělám svou práci na sto procent a od svého týmu vyžaduji totéž. Je to můj život: jeviště, diváci, to je pro mě jako vzduch, voda a jídlo, takže když to někdo ohrozí, probudí se ve mně zvíře. Ale to už musí být… Obvykle mám totiž spíš opačné instinkty. Třeba teď, když jsme celé léto zkoušeli muzikál a já jsem viděla, že lidi jsou nervózní a propadají panice, tyhle situace už mám vychytané. Od základky jsem byla předsedkyní třídy, takže vím, co se sluší a patří. Každý den jsem pro radost nosila obrovskou mísu lízátek. Nebo jsem ve své hospodě vybrala z kapsy drobné na sto padesát kafí a všechny jsem pozvala do automatu.

    A jak dlouho jste byla tou předsedkyní třídy?

    Celou školu, včetně učení, snad dvanáct let. (směje se) Vždycky jsem za všechny bojovala, za malé Romy či maličkou spolužačku, které se věčně někdo smál. Nikdy mi nebylo jedno, co se kolem mě děje. Podle všeho jsem se moc nezměnila, už tenkrát jsem z domova nosila bonbony a rozdávala je spolužákům. (směje se)

    Profesionálně jste začala zpívat asi v devatenácti letech. Kdybyste se mohla do té doby vrátit, co byste sama sobě, té tehdejší devatenáctileté holce, poradila?

    Kdybych věděla to, co vím teď, obloukem bych se jí vyhnula, protože neumím lhát. Strašně by se mi nechtělo jí říct říct: „Holka, nečekají tě jednou hezký věci, připrav se na to. Jestli si myslíš, že to budeš mít jednoduché, tak na to zapomeň.“ Můj život není jen devatenáct Slavíků na polici, ale taky to, co je za nimi, a to taková legrace není. Za každou cenou, kterou doma mám, zůstává spousta těžkých chvilek, kterými jsem se musela nějak prokousat. Umím mít depky, které by se daly krájet, ano. Takže, kdybych té holce měla něco prozradit, řekla bych nanejvýš: „Připrav se, nebude to jednoduchý. Ale hlavně se proboha nenech odradit lidmi, kteří ti tvůj sen budou rozmlouvat, nenech se odradit neúspěchy. Nečti bulvár a komentáře a obrň se silou a trpělivostí, protože odměny jsou za to obrovské a uděláš spoustě lidí radost.“ Na začátku mé kariéry se o mně říkalo: „Ta skončí strašně špatně nebo strašně dobře.“ Ale ve střehu jsem pořád.

    Lucie BíláLucie BíláAutor: Anna Kovačič

    Je něco, co jste se na sobě naučila mít ráda až s postupem let? Nějaký nedostatek nebo mindrák?

    Mám úctu k ostatním, ale úctu k sobě si musím pořád cvičit. Ale možná, že ta nespokojenost je můj hnací motor. Vždycky jsem si dělala legraci ze svých nohou, a tak jsem je jednou začala ukazovat a minisukně už teď ke mně patří jako párek k rohlíku. Na druhou stranu, kdysi jsem si hrála s myšlenkou, že je lepší být chlap! Ale člověk si musí dávat pozor na to, co si přeje, protože já vlastně v něčem chlap jsem. Naučila jsem se to. Zjistila jsem například, že kdybych čekala na to, až mi nějaký mužský postaví dům, doteď bych bydlela v áčku, stanu.

    Umíte taky tu druhou polohu? Být křehká?

    Umím. Ale musí mi k tomu někdo dát příležitost. Křehkou ženou a hýčkanou princeznou jsem byla s tátou svého syna. To byl muž, který byl větší, moudřejší, zkušenější než já, a já jsem se učila…

    Jsem emotivní člověk a své pocity musím pouštět ven, jinak bych vybuchla jako papiňák.

    Máte nějakou představu, jak by mělo vypadat vaše šťastné stáří?

    Trochu si ho už připravuju. Říkala jsem si, co budu dělat dál? Jsem „nahoře“ už pětadvacet let a jednou musím sejít „dolů“. Takže si potřebuju najít jiný plán, kterému se budu věnovat, směr, kterým půjdu, a vizi, která mě bude naplňovat. A najednou jsem zjistila, že u nás v Otvovicích se stahují mračna nad naším kulturním střediskem, které se mělo prodat a přestavět na sklady a kanceláře. A já si uvědomila, že ta vesnice, kterou miluju, kde mám svůj domov a své kamarády, ztratí srdce. Neměli bychom se kde scházet, kde tancovat, dělat koncerty, akce pro děti… A přestože mi to spousta lidí rozmlouvala, já jsem do toho s pocitem vnitřního klidu skočila. Zachránila jsem tak pro svou vesničku kulturní stánek a sobě jsem dala úkol a naplnění. Máme za sebou už několik krásných akcí a s kamarádkami, které znám celý svůj život, i plán, že tam společně budeme pořádat akce pro celé okolí a že si tak budeme doma hrát, dokud to půjde. Pak budeme společně už jen štrikovat. (směje se)

    Hodně lidí říká, že by chtěli stáří prožít někde v cizině, třeba na jihu, u moře…

    Já mám ráda Česko, patřím sem. Žila jsem v Praze, v Bratislavě i na Floridě a doma je mi nejlíp. Mám kvůli svému povolání v duši celkem chaos, takže potřebuju cítit jistotu. Mám ráda věci jasné a jisté, uzavřené – vím, že mi sluší černé vlasy, nosím minisukně, miluju vůni Opium. Voním se jí pětadvacet let a zjistila jsem, že ta nová už tak nevoní, takže jsem si po celém světě sháněla zásoby starší verze a mám jí tak deset litrů. (směje se) To všechno mě uklidňuje. Udržuj řád a řád udrží tebe, říká se.

  • Přesto, chtěla byste na sobě něco změnit?

    Jednou jsem viděla památníček mé maminky a zeptala jsem se jí, jestli by jí nevadilo, kdybych si jeden papír vytrhla. Teď ho mám v rámu denně na očích, abych nezapomněla. Napsal jí to můj dědeček v roce 1951: „Chceš-li moudrou býti, nevěř ve vše, co slyšíš, nechtěj vše, co vidíš, neříkej vše, co víš, a nedělej vše, co musíš, jenom to, co potřebné jest.“ No, občas mi dělá problém některé to moudro dodržet. Dělám například spoustu věcí, které bych dělat nemusela, ale nějak si nemůžu pomoct. Ale proč se měnit? Když tím, co dělám, nikomu neubližuju, ba naopak pomáhám, tak proč to tak nenechat.

    Tématem tohoto čísla Mojí psychologie je boj s rakovinou prsu. Stalo se vám někdy, že by s touto nemocí bojovala vaše blízká kamarádka? A jak se v takové situaci zachovat, aby byl člověk dobrou přítelkyní?

    Věnuji se charitě už řadu let a setkala jsem se s nemocnými i vyléčenými, jsou to těžké zkoušky a každému pomáhá jiná podpora. Jsem pro to trpícího člověka nelitovat, ukázat mu soucit, ale nelitovat ho. Když onemocněla moje maminka a byla na tom tak, že pohled na ni mi trhal srdce i vnitřnosti, věděla jsem, že emoci druhých bych už neunesla. Takže bych tomu člověku nedávala svou emoci, ale všechnu, kterou mohu. Ale rozhodně bych nezůstala v koutě a nečekala, že ho obejme někdo jiný. Mám takovou zkušenost: Jednou jsem byla na silvestra sama a nikdo mi ani po telefonu nepopřál. Myslela jsem, že se telefon zablokoval. Tak jsem napsala svému manažerovi, ať ho zkusí nějak prošťouchnout. Ale ukázalo se, že mi nikdo nepsal. A víte proč?

    Protože si všichni mysleli, že vám určitě píšou „všichni“?

    Ano. A bylo mi ouvej. Byla jsem úplně sama. Takže, kdyby byl blízký člověk nemocný, po špičkách bych ho kontrolovala a jistila mu záda. A kdyby bylo potřeba, naskočila bych do toho po hlavě.

    Lucie BíláAutor: Anna Kovačič

    Vaše nové vánoční cédéčko otextovala Radůza. Prý jste ji oslovila poté, co jste si přečetla rozhovor, v němž popisuje svou momentální těžkou životní situaci. Co vás k tomu vedlo?

    Někdy máte prostě pocit, že máte něco udělat. Říct někomu třeba: „Sluší ti to.“ Nebo: „Jsem s tebou.“ Nebo: „Kdyby něco, nezapomeň, že máš moje telefonní číslo.“ S Radůzou jsme se nikdy nepotkaly. Registrovala jsem ji jako velmi milou a talentovanou kolegyni, ale až ten rozhovor mě vnitřně zasáhl. Najednou to už nebyla jen kolegyně, ale člověk, který je mi blízký. Vím, že orlice, když lítají samy, si také musejí dát najevo, že samy nejsou. Takže orlice oslovila orlici: „Haló, já ti rozumím!“ Začaly jsme si psát, a bylo opravdu o čem. Dokonce jsme zjistily, že jsme vzdálené příbuzné. Takže to spojení není náhodné. Takovéhle lidi si hýčkám. Ale nepustím k sobě každého! Jsem hodně empatický člověk a s některými lidmi se necítím dobře, protože energii člověku spíš berou. Proto si hodně vybírám, s kým jsem na jevišti. Stojím tam vepředu, potřebuju tu energii a musím si vybírat. A pro některé lidi ji nemám. Umím být i taková.

    Takže umíte říkat ne.

    Umím říct ne. Může se stát, že si někoho vážím, ale ke mně na jeviště nepatří. Jsou lidi, se kterými se na jevišti nepotkám. A to je v pořádku. To je stejné jako slova „budu s tebou kamarádit, ale nemůžu s tebou spát“. To je totiž úplně to samé.

    Mám ráda věci uzavřené – vím, že mi sluší černé vlasy, nosím minisukně, miluju vůni Opium.

    Míváte někdy v životě pocit, že už jste na všechno přišla, a za nějakou dobu zjistíte, že je opět všechno jinak?

    Myslím, že na sobě musím ještě hodně pracovat. Mám období a chvilky, kdy mi je se sebou dobře. Ale potom mi stačí jet na čtrnáct dní na dovolenou na opuštěný ostrůvek na Maledivách, kde jsem jen sama se sebou – to jsem byla úplně vyděšená, s kým to tam vlastně jsem. Anebo jiný příklad: Před třemi nebo čtyřmi lety jsem měla turné s Arakainem a vezla jsem si s sebou diktafon. Při přejezdu v autě jsem ho omylem zapnula a nevědomky jsem se nahrála. Nedávno jsem tu nahrávku našla. V životě na to nezapomenu. V tom diktafonu mluvila holka, kterou bych objala a které bych řekla: „Zlatíčko, zastav, zabrzdi, odpočiň si, začni myslet i na sebe.“ To, co jsem slyšela ve svém hlase, mě úplně vyděsilo.

    A přicházíte – takhle zpětně – i na nějaká pozitivní zjištění?

    S odstupem času vidím, že když mi bylo třicet pět, byla jsem fakt pěkná. A já jsem si tenkrát říkala: „Vypadám příšerně. Že vůbec lezu před lidi!“ Ale možná, že to samé budu říkat za deset let. A za dalších deset se budu rozplývat nad další fotkou. Přestávám se tedy kritizovat. Možná, že okolo dvaceti jsem byla naivní, kolem třiceti pěkná, kolem čtyřiceti jsem měla hodně síly a byla jsem do všeho hr a teď jsem taková, že už spoustu věcí vím a nenechám se opít rohlíkem. Tak teď se už těším jen na to, co bude zítra.

    Foto: Anna Kovačič, make-up: Katarína Kmencová, vlasy: Petra Měchurová, styling: Sandra Žigová

    Rozhovor vyšel v říjnovém vydání časopisu Moje psychologie.

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy