Linda Rybová: Čtyřicítka byla přelomová, hodně věcí se změnilo

7. května 2017
  • S herečkou Lindou Rybovou jsme si povídaly o životě ve městě i v přírodě a o nejrůznějších možnostech, jak to obojí zkombinovat. 

    Před pár lety jste řekla, že si pořád nepřipadáte jako „velká“, dospělá žena. Změnilo se od té doby něco?

    Myslím, že je to trochu lepší. Občas si připadám i dospěle, občas si připadám dokonce strašně staře. Stává se mi, že přeskakuju různé časové etapy. Potkám třeba někoho, koho jsem viděla naposledy před řadou let, a ani si neuvědomím, jak jsem se mezitím sama změnila, posunula, dospěla, prostě že uběhl dlouhý čas, který toho hodně změnil... Ale je pravda, že nejspíš nikdy si nebudu připadat jako stoprocentně „dospělá žena“. Některé holky se asi jako „ženy“ už narodí, jiné zůstávají celoživotně „holkami“. To neznamená, že vypadají tak mladě! Ale jsou tak vnitřně uzpůsobené. Já jsem k tomu ještě napůl kluk, to už je vůbec příšerná kombinace! (směje se)

    Prožívala jste čtyřicítku jako nějaký přelomový věk?

    Asi to je trochu přelomové období. Zhruba od osmatřiceti se všechno v mém životě začalo tak zvláštně houpat. Člověk se s tím musí umět poprat, není to úplně jednoduché. I když samozřejmě proti opravdovým životním problémům to jednoduché je. Je to prostě výrazná etapa, ve které se hodně věcí mění. Člověk je musí přijmout a postupně se s tím vším vyrovnávat… obavám se, že mně to bude trvat do padesáti a pak nastane další přelomové období… už teď se těším… (smích)

    A co se mění k lepšímu?

    Některé věci určitě vnímám lehčeji a už mě tolik nezasahují. Přála bych si, aby se mi to dařilo ve všem, ale zatím to tak není. Na druhou stranu, nechtěla bych být úplně dokonale klidný, zenový typ. Vždycky přemýšlím o tom, jestli absolutní nadhled a klid je doopravdy můj cíl. U jiných lidí se mi to moc líbí, ale mám pocit, že ke mně to nepatří. Když si takový stav u sebe představím, něco se ve mně začne bouřit, že ještě nenadešel ten správný čas. Pořád ještě chci, aby to ve mně tepalo, i se všemi emocemi a neklidem. Teď jsem v nějakém časopise četla článek o tom, co prožívá žena ve dvaceti, třiceti, čtyřicet, padesáti… A u čtyřicetiletých žen bylo napsáno, že chtějí mít neděli každý den. Jinými slovy – být stále jako na prázdninách, užívat si přítomnost, zajímat se o jógu a zdravou výživu… A ano, tohle všechno já samozřejmě dělám, ale je to jen jedna část mého života. Říkám si, že takhle to ještě nechci, na to je ještě brzy. Představa, že bych upadla do takového absolutního klidu, mě trochu straší. Možná v padesáti, v šedesáti.

  • Takže trocha chaosu a neklidu je v životě dobrá?

    Pro mě asi ano. Jsem trochu chaotická a zároveň i klidná.

    Změnila jste něco i ve svém pracovním životě?

    Myslím, že práce musí člověku přinášet radost. A mě moje práce dlouho stresovala, přemýšlela jsem, jestli to vůbec můžu dělat dál. Asi tak před třemi lety jsem prožila velký zlom, musela jsem přetvořit řadu věcí. I když svou práci mám ráda, byla tam řada okolností, které mi vadily. Taky jsem musela zpomalit. Zkrátka jsem musela vynaložit určité úsilí na to, abych mohla dělat to, co dělat chci, a nemusela dělat to, co dělat nechci. Teď dělám v divadle věci, které spoluvytvářím, se svým osobním vkladem. Neplním jenom zadání někoho jiného. To asi k věku patří, že člověk už ví, co chce, a umí to uvést v život.

    Herečka Linda Rybová o cestě z města a zase zpátkyHerečka Linda Rybová o cestě z města a zase zpátkyAutor: Anna Kovačič

    Dlouho jste byla na volné noze. V čem je rozdíl, když máte opět svůj divadelní kolektiv?

    Na volné noze začínáte pokaždé znovu od začátku, pokaždé s novými lidmi. Než se někam dohrabete, je to víc práce a někdy to nevykvete tak, jak by mohlo. Pokud jste v angažmá s lidmi, se kterými si rozumíte, máte na co navazovat, směřování je dlouhodobé. Už máte o co se opřít. Po dlouhé době na volné noze jsem tedy někde, kde se cítím doma a mám tam pevnou půdu pod nohama.

    Myslíte, že blíž přírodě můžeme být i ve městě?

    Hodně mě v tomhle ovlivnilo mé dětství. Asi od mých tří let jsme žili v Podolí, na kopci, v činžovní vile, což je sice blízko centra, ale zároveň je všude plno stromů. Jako dítě jsem si tam hrála v parcích, na hřbitově, lítala jsem po Kavčích horách, moje první lásky se odehrávaly u řeky. Všude tam bylo zeleno, prostor a vzduch, ale zároveň to mělo i tu městskou krásu architektury. Když jsme tu a tam jeli na návštěvu k někomu, kdo bydlel na sídlišti, byla jsem příliš malá na to, abych to nějak hodnotila, ale cítila jsem tíseň. Měla jsem pocit, že je tam všechno stejné a že nebe visí hned nad těmi paneláky, děsilo mě to.

  • V dospělosti jste ale strávila několik let ve mlýně za Prahou, na opravdovém venkově.

    Když jsme se stěhovali z města, splnila jsem si svůj romantický sen. Vždycky jsem si představovala, že žiju v osamocené zahradě. Stěhovali jsme se s malým dítětem a s druhým dítětem v břiše téměř do ruiny. Bylo to nejednoduché období, ale zároveň nesmírně krásné a vzácné. Prožili jsme tam skoro osm let. Nejstarší dceři Rozárce byl rok, když jsme se tam odstěhovali, Pepina a Franta se tam narodili. Prožili tam nejútlejší dětství a pořád je to pro ně domov, i když jsme se před pěti lety vrátili zpátky do Prahy. Když vyrůstali, viděli kolem sebe střídání ročních období, trávili jsme většinu času na zahradě, brouzdali jsme kolem potoka a žili téměř v izolaci. Myslím, že to pro ně bylo opravdu zdravé. Pro mě osobně to bylo někdy těžké, hlavně v zimě: dívat se na stromy bez listí, nehybnou krajinu, která se nemění. Ale i tohle jsem si postupně zamilovala a bavila mě i tahle tvář přírody, která na chvilku jakoby zkamení. Vysoká tráva, která uschne a zůstane tak. Zmrzlé louky, na které jsem se dívala oknem z půdy do krajiny.

    A samota zůstala dodneška samotou, nevyrostly okolo vás další domy nových přistěhovalců?

    Naštěstí je to zátopová oblast a takových bláznů, jako jsme my, moc není. Každý, kdo tam něco postaví, riskuje, že mu to vezme voda. Nám se to také před dvěma lety stalo. A to je příšerný pocit, když zmizí něco, co člověk tolik let budoval. A i když znovu seberete síly a znovu to postavíte, stejně se to může stát znovu – a pravděpodobně i stane.

    Herečka Linda Rybová o cestě z města a zase zpátkyHerečka Linda Rybová o cestě z města a zase zpátkyAutor: Anna Kovačič

    Do Prahy jste se vrátili kvůli nesnázím s dojížděním?

    Ve chvíli, kdy Rozárka nastoupila do školy, to začalo být náročné. Dojížděli jsme třicet kilometrů tam a zpět, někdy i třikrát denně. Navíc, kvůli naší nepravidelné práci, každý den jinak. Někdy jsem šla spát ve dvě v noci a vstávala v pět ráno. Postupně začal převažovat stres a únava, člověk si to za těchto podmínek neužívá. Ale po návratu do Prahy jsem dva měsíce vůbec nemohla spát. Stejně, jako jsem si na venkově musela zvykat na absolutní ticho a tmu, ve městě jsem si opět zvykala na všechno to bzučení a světla. Prahu ale opravdu miluju, nechtěla bych žít někde jinde. Jsem domorodec a vždycky jsem byla. V Praze ráda zůstávám někdy i o víkendu, je tu spousta míst, která jsou krásná a zelená. Bydlíme na nábřeží Vltavy, chodíme na Náplavku, do parku Gröbovka, na Vyšehrad, který pořád zůstává tak trochu zapomenutý a moc lidí tam nechodí. Ale neříkám to proto, aby tam začalo chodit víc lidí! (směje se)

  • Pěstujete si sami zeleninu do své kuchyně?

    David vždycky vysází různé druhy zeleniny, které obměňujeme. Ale děláme to spíš pro radost, ne proto, abychom si vypěstovali zásoby na celý rok. Pěstujeme brambory, rajčata, dýně, cukety, občas česnek, různé sezonní věci. Rádi to sníme a máme z toho dobrý pocit, ale nejde nám o to, abychom byli v zelenině soběstační. Mám bylinkovou zahrádku, která mi občas uschne. Ovoce z jabloní nám zase okusují sršni nebo vosy. Nemáme žádné plantáže…

    Snažíte se žít v souladu s přírodou, zdravě jíst… Máte ale také nějaké nezdravé a neekologické záliby, nějaké tajné nezdravé radosti?

    Obecně – nemám ráda žádná dogmata. Takže ano, už řadu let se snažím žít ekologicky, ale nejsem ekolog odborník. Snažím se žít zdravě, kupovat biopotraviny nebo farmářské produkty. Střídám klasickou českou kuchyni, která může být skvělá a zdravá, s lehkou kuchyní italskou a moderními zdravými recepty. Z 99 procent kupuju bio nebo farmářské maso, protože chci, aby se se zvířaty zacházelo eticky. Ale nejsem dogmatická a nemám to ráda. Často se setkávám s tím, že mi někdo předhazuje: „Vy určitě jíte jenom sedmikrásky.“ Ale to není pravda, ani jsem to nikdy netvrdila. Občas klidně koupím něco, co prostě není bio ani farmářské, a nehroutím se z toho. Občas si taky dám párek v rohlíku a koupím ho i dětem. Jdu s nimi do kina a v kině jim koupím popcorn. Dělám to s vědomím toho, že to je výjimečně. Chci mít ze života radost, jsou i jiné důležité věci, než co sníte a čím se namažete… a mimochodem v tomto ohledu to tady v Evropě máme parádní, můžeme si celkem snadno všechny skvělý eko bio věci dopřát a já to tak dělám, ale jak jsem řekla, zároveň jsou pro mě na zemi i v nebi mnohé podstatné důležité věci, které vnímám a také respektuji, že jsme každý jiný a rozhodně si nemyslím, že můj pohled na to, jak žít, je jediný a správný. Říkám to proto, že tento trend občas svádí k tomu, že kvůli tomu lidi tak zvláštně terorizují sebe a své okolí, mají sevřené rty mluví jen o tom, co si z čeho uvařili, jak se pak cítili jak strašně je to pro ně důležité, a kdo to tak nemá, tak je zavrženíhodný… a mne to připadá nějak směšný a strašidelný.

    Herečka Linda Rybová o cestě z města a zase zpátkyHerečka Linda Rybová o cestě z města a zase zpátkyAutor: Anna Kovačič

    Být zdravý dřív bývala docela přirozená věc. Za zdravého se považoval prostě ten, kdo nebyl nemocný. Kdežto v dnešní době je zdravý životní styl skoro práce na plný úvazek. Tolik různých směrů a teorií! Co znamená zdravý život pro vás?

    Kromě těch chronicky známých pravidel… pohyb, jídlo, spánek atd. to pro mě ještě souvisí s radostí. Člověk by měl mít ze života radost, dělat to, co má rád, co ho baví a naplňuje… Jinak si myslím, že většinu zásad prostě dá zdravý rozum. Nebudu vám tvrdit, že máme jíst pouze raw stravu a tři hodiny denně běhat a nechodit do hospody. To ne. Každý je jiný. Souvisí to s lidskou náturou a se štěstím. Cesty jsou různé. Ale samozřejmě jsou na to návody obecně známé a platné a vycházejí jen z toho, co pro nás bylo dřív přece přirozené…

    V pořadu Herbář, který uvádíte s Kateřinou Winterovou, připravujete nejrůznější jídla. Vy sama jste ale prý spoustu z nich předtím vůbec nejedla.

    Je pravda, že v dětství mě jídlo moc nebralo a mohla za to školní jídelna. Také jsem neměla ráda míchání různých chutí. Ale kvůli Herbáři jsem ochutnala spoustu nových věcí. Před kamerou jsem k tomu prostě musela sebrat odvahu, a u mnoha ingrediencí jsem změnila názor. Hodně mi to rozšířilo jídelníček. Dřív jsem například nejedla olivy, koriandr, saláty z petržele, a teď mi moc chutnají. Ale některé věci se nenaučím jíst asi nikdy, třeba kopr.

  • Jaké to je, pracovat na pořadu s kamarádkou?

    To je obrovská výhoda. Různé momenty při moderování mohou vznikat spontánně, protože svůj protějšek znáte, znáte jeho reakce a můžete se na něj spolehnout. Na našem přátelství je to postavené. Ale podobně jako manželství to má svá pro i proti. Když je něco osobní, vždy se vás potom všechno víc dotýká, i případné nelady.

    Herečka Linda RybováHerečka Linda RybováAutor: Anna Kovačič

    Máte nějaké plány na dobu, kdy budou vaše děti už tak velké, že budete mít víc času sama pro sebe?

    Trochu svobodnější jsem už teď. Občas si jdu zacvičit jógu nebo pilates, občas se válím v posteli, přečtu si knížku, jdu někam s kamarádkami. Už se to změnilo, je to lepší. Ale až to bude ještě lepší, přála bych si mít možnost třeba týden si jenom číst, abych se vůbec nemusela zvednout. To mi hodně chybí. Dřív jsem na to bývala zvyklá a přinášelo mi to štěstí, dlouho jsem z toho potom žila. Také bych se chtěla víc věnovat nadačnímu fondu Kolečko, který pomáhá dětem po těžkých úrazech a jehož patronkou jsem už deset let.

    Dělám sice, co můžu, ale zároveň vím, že bych mohla dělat víc, kdybych měla čas. A také bych chtěla znovu začít tančit. K tomu se vlastně už schyluje, plánujeme něco v tomto směru s jednou kamarádkou. Bude to sice strašně trapný, ale to nevadí. Jako dítě jsem tančila, později jsem na to zanevřela a teď mi takový druh pohybu chybí. I kdyby to bylo jenom mně pro radost.

    Rozhovor připravil časopis Moje psychologie.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy