Lenka Klicperová: Kulka nedělá rozdíl mezi mužem a ženou

5. prosince 2016
  • Když ostatní odlétají ze země kvůli válečnému konfliktu, novinářka Lenka Klicperová letí opačným směrem. Aktuálně do Iráku, kde bude dokumentovat ofenzivu v Mosulu.  Strach si příliš nepřipouští. „Je to adrenalin. Nejde tam sedět a hloubat nad tím, jestli za chvíli umřeš. Na to nikdy není čas.“ 

    Pokolikáté letíš do Iráku?

    Posedmé, možná podeváté. Nevím. Už to ani nepočítám. A z Iráku jsem se vrátila před třemi týdny. To byla poslední cesta, co jsem dělala s holkama.

    Nebyla jen do Iráku, ale hlavně do Sýrie. Ale tím, že začala ofenzíva na Mosul, tak se chci věnovat pouze dění v Mosulu. Těch deset dní, co tam budeme, tak strávíme na frontových liniích. Budeme dělat hlavně na tématech dobývání Mosulu, protože je to skoro největší vojenská operace od dob války ve Vietnamu. U toho bych nerada chyběla.

    Změnila jsi díky cestám na Blízký východ na něco názor?

    Člověk, když tam jede poprvé, tak má tendenci vidět ty věci černobíle. Ale od toho jsem novinářka, abych svět neviděla černobíle. Ale přeci jenom, nějaké iluze ještě člověk má. A o ty postupně přicházím. Zbavuju se posledních zbytečků iluzí. A to je těžké.

    Vrací se ti někdy pocity z války? Někteří váleční zpravodajové mají po návratu problémy…

    Je pravda, že spím špatně. Ale spíš z toho důvodu, že cesty hrozně zamávají s pravidelným režimem. A člověk má i takové mělké spaní. To jsou určitě důsledky cest o válečných oblastí. Ale nevím, nevidím v tom žádnou tragédii. Sem tam se mi zdá blbej sen. Není to nic, s čím by se nedalo žít dál.

    Fotky z cest Lenky KlicperovéFotky z cest Lenky KlicperovéAutor: Lenka Klicperová
    Jak se ti daří udržet odstup?

    Kdybych ho neměla, tak už to dávno nemůžu dělat. Pro mě to není tak, že před sebou vidím člověka, který mi odvypráví svůj dramatický, smutný příběh a já se ho jala zachraňovat. Tohle už mám dávno za sebou.

    Nemůžu zachránit celej svět. Jsem tam proto, abych dělala svoji práci. Pokud přede mnou není nějaká naléhavá situace, kdy bych musela odložit foťák a jít zachraňovat někoho v akutní nouzi, kdo by přede mnou umíral. Ale pokud to tak není, tak moje práce je zachytit to a pustit to dál, do světa. A to je kolikrát vlastně i důležitější než dávat někomu lahev vody nebo sušenky.

    A kdybys musela volit mezi tím vyfotit nebo pomoct?

    Záleží na situaci. Pokud by to bylo akutní, tak bych samozřejmě pomohla. Pokud ne, tak jsou jiné organizace, které mají tohle na starost. Můj úkol je říct veřejnosti, tady je problém. Je ho třeba řešit. 

    Snímky z válečné zónySnímky z válečné zónyAutor: Lenka Klicperová

    A pokud chcete řešení, jděte za touhle neziskovkou a dejte jí peníze. Protože ta tam umí pracovat, má tam kontakty. Tohle je smysluplné. Nemá cenu vymýšlet nějaké harakiri na místě. To pak člověk nedělá nic dobře.

    Kdyby si byla muž, asi by tvé cesty lidé brali trochu jinak… Jak se vyrovnáváš s předsudky?

    Tak by mě plácali po zádech. Poslední dva roky trvání války v Sýrii a Iráku jsme do těchto zemí jezdily víceméně jen já a mé kolegyně - Jarmila Štuková nebo Markéta Kutilová. Věnovaly jsme se tomuto tématu systematicky, zejména Sýrii. A do Sýrie dodnes nikdo další nejezdí. Teď začala v Mosulu ofenzíva, tak tam pár novinářů – mužů vyrazilo, ale opravdu jen pár.

    Mě to vlastně strašně štvalo. Já se pořád setkávám s tím, že mi někdo říká: Ale to je přeci pro ženskou hrozně nebezpečný! A když se zeptám: Proč myslíte, že je to pro ženskou nebezpečný? V čem je rozdíl, když letí kulka kolem chlapa nebo kolem ženský? Myslíte, že dělá rozdíl? Když lidi přinutíš, aby se nad tím zamysleli, tak všichni dojdou k tomu, že je to úplná kravina.

    Novinářka Lenka KlicperováNovinářka Lenka KlicperováAutor: archiv Lenky Klicperové
    Opravdu záleží na tom, jaký jsi člověk. Jaké máš vlastnosti, jestli se dokážeš vyrovnávat s tím tlakem, který je ve válce abnormální. Opravdu jsou tam nebezpečný situace. Je to věčná nejistota. Člověk jede do něčeho a neví, jak to tam bude vypadat. Je to otázka osobnosti, ne genderu.

    Snažím se tohle vysvětlovat veřejnosti a bojovat za to – je to vlastně taková moje forma genderového boje.

    Co na tvoje výpravy říká okolí, tvoji blízcí. Jak přistupují k tomu, že někam odjíždíš a nemusíš se vrátit?

    SSnažím se, aby si to moc neuvědomovali. Aby nevěděli, co se tam bude dít. Já to koneckonců taky nevím úplně přesně. Nepřijdu domů a neříkám: ‚Mami, teď jedu na ofenzívu do Mosulu a budou mi tam lítat kulky kolem uší. Bude to hrozný, budou tam sebevražední útočníci.‘ To prostě ne.

    Snažím se to brát jako pohodu. Odjedu, vrátím se. Můj manžel ten už to úplně vytěsňuje. Ten dělá, jakože jedu na…

  • Francouzskou Riviéru?

    (Smích). No, třeba. S mámou je to horší. Snažím se, aby to pro ně nebylo těžký, minimalizovat ten dopad. Chápu, že to pro ně musí být strašně nepříjemný. Kolikrát dopředu ani nic neříkám. Oni se to pak dozvědí třeba z médií, ale aspoň se nestresují dopředu.

    Kdy ses nejvíc bála o život? Bylo to tady v Česku nebo v zahraničí? Kdy sis uvědomila, že to je skutečně konec?

    Určitě v Sýrii, kde jsem byla letos v únoru. Šla jsem s úplně malou skupinkou na přední linii. Opravdu jsme se ocitli 4 hodiny pod nepřetržitou palbou a bylo to hodně drsný.

    V jednu chvíli, v jeden okamžik jsem měla pocit, nebo věděla jsem vnitřně, že to nepřežiju. A že je to skutečně moje poslední chvíle. Tak jsem se s tím tak nějak smířila a snažila jsem se aspoň ještě něco vyfotit. Aby po mně aspoň něco zůstalo.

    Snímky z válečné zónySnímky z válečné zónyAutor: Lenka Klicperová

    Ono se to odehrává většinou hrozně rychle. Člověk musí reagovat na spoustu podnětů, takže si vlastně nestačí uvědomit, že mu jde o život. Je to adrenalin. Nejde tam sedět a hloubat nad tím, jestli za chvíli umřeš. Na to nikdy není čas.

    Co máš na své profesi nejraději?

    Různorodost. A to, že se mi podařilo po těch letech nespadnout do stereotypu. Že vlastně všechny ty cesty – i když třeba jedu do stejné oblasti – jsou každá úplně jiná. Neustále mě nutí být ve střehu, pracovat na sobě, hledat nová řešení a improvizovat.

    Na cestách se pořád učím něco nového. Musím vyzrávat na ty situace, které se přede mne staví. Tohle je na tom to krásný. Kdybych měla pořád sedět jen v kanceláři a vést Lidé a země od stolu, tak bych tu práci určitě nedokázala dělat takovou dobu.

    Fotky z cest Lenky KlicperovéFotky z cest Lenky KlicperovéAutor: Lenka Klicperová
    Co jsi v životě začala dělat jinak a vyplatilo se ti to?

    Jiný už bylo třeba to jezdit do války nebo do válečných oblastí jako žena. Musela jsem si těžce vyšlapat cestičku a ani teď to ještě není vyšlapaný. Stále se setkávám s přístupem‚ že jsem „modelka na frontě“. Někteří lidé to neberou vážně. Nechápou, že děláme (já a kolegyně) profesionální novinářskou práci a nejezdíme se tam někde fotit do zákopů.

    Vždycky se mi podařilo přetavit nějaké odmítnutí, který mi připadalo zásadní, v něco pozitivního. Tím, že jsem se nevzdala a hledala jsem jinou cestu, jak to uskutečnit, to se mi vždycky vyplatilo.

    Když mě odmítl minulý zaměstnavatel pustit do Konga a udělat výstupy pro Lidé a země, tak jsem si našla jinou cestu. Založila jsem s Olgou Šilhovou neziskovku Femisphera a začaly jsme cesty uskutečňovat za pomoci neziskovky. Tenhle model se mi zatím vždycky vyplatil: stát si za svým, být tvrdohlavá a jen tak se nevzdávat.

    Tenhle model se mi zatím vždycky vyplatil: stát si za svým, být tvrdohlavá a jen tak se nevzdávat.

    Na co si v životě nejvíc hrdá?

    Asi když se mi občas podaří něco po pracovní stránce. Třeba napsat zajímavou reportáž nebo nafotit dobrý fotky. Podařilo se nám vydat dvě knížky z posledních cest do Sýrie, který byly velice úspěšné, a hlavně se na to ještě nabalila sbírka SOS Kobaní, která nám skvěle funguje. Zatím to všechno šlape, tak jak to ve válečné zóně může šlapat.

    Snímky z válečné zónySnímky z válečné zónyAutor: Lenka Klicperová

    Samozřejmě jsou tam spousty problémů, ale je to hrozně hezký pocit. Když vidíte ty lidi před sebou, kterým pomáháte. Oni si to uvědomují a jsou vděční.

    Člověk to vlastně dělá pro ten svůj dobrý pocit. Taky je to trochu sobecké. Ale zase na druhou stranu, když vidíte před sebou dítě, které nemělo nic a najednou má díky sbírce aspoň zimní bundu a tu zimu může přežít mnohem líp, bez zdravotních následků, to je konkrétní věc. A ne pocit.

    Kdybys měla týden volna, jak by vypadal?

    Já bych jela někam do lázní! Třeba do Maďarska, tam bych se na týden naložila do termálů a chodila na masáže. A spala bych!

  • Co tě naučili muži?

    Muži? Já nevím. Já cestuju mnohem raději s ženami. Takže … já to takhle nedokážu říct. Nedělám v tom takhle rozdíly. Spoustu věcí jsem se naučila právě v těch válečnejch zónách – od mužů i od žen. Od mnoha dalších lidí, ať už to byli vojáci, civilisti nebo kolegové novináři. Takové to učení se každým okamžikem.

    Je tam pořád něco novýho. Člověk musí stále něco objevovat. Ale přímo od mužů… to se asi nedá říct.

    Nejzajímavější člověk, kterého si potkala… kdo to byl?

    Těch bylo takový množství! Na každé cestě je někdo nesmírně zajímavý.

    Novinářka Lenka KlicperováNovinářka Lenka KlicperováAutor: archiv Lenky Klicperové
    Dobře. Bez koho si svůj život nedokážeš představit?

    Tak to je určitě můj manžel. To pochopitelně, pokud to beru v té osobní rovině. Pokud to beru po profesní stránce, potkala jsem hodně úžasných kolegů, kteří mi hodně pomáhali v začátcích, kdy jsem neuměla nic. A musela jsem se učit, všechno, pořád (to se snažím dělat pořád).

    Strašně mi pomáhal Vašek Šilha, fotograf divoké přírody. Nebo František Zvardoň, který mě vzal poprvé do Afriky. Poprvé jsem se vlastně učila fotit od něj. A bez těhle lidí bych nemohla být tam, kde jsem.

    A pak jsou to moje skvělé kolegyně. Markéta Kutilová, Jarmila Štuková, Olga Šilhová. Kolikrát si říkám, že tyhle holky jsou pro mě víc než rodina.

    Fotky z cest Lenky KlicperovéFotky z cest Lenky KlicperovéAutor: Lenka Klicperová
    Kdy jsi poprvé cítila, že chceš cestovat?

    Úplně odmalička. To člověk asi musí mít nějak v sobě. Já jsem to necítila nějak konkrétně, jakože musím někam jet. Mamka mi četla Patnáctiletého kapitána, který se odehrává v Angole, a já jsem hodiny koukala do mapy, jak ta země vypadá, co tam teče za řeky, kde je hlavní město. A představovala jsem si, jaký to bude, až tam jednou pojedu.

    Byla si tam?

    Byla. Byla to moje první africká země. Já jsem poprvé přistála v Africe v Angole, vystoupila jsem na angolskou půdu a bylo to pro mne úplně symbolické.

    Na co se teď nejvíc těšíš?

    Teď se nejvíc těším na to, až konečně odletím. Tady je vždycky před cestou hrozný frmol. Člověk musí udělat miliardu věcí, setkat se spoustou lidí před odjezdem. Vyřešit to všechno, abych odjížděla s pocitem, že kolegyně tu má čistý stůl po mě a může pracovat.

    Tyhle okamžiky před cestou jsou vždycky nejhorší. Člověk se pomalu ani nenají. Když sednu do letadla a mám před sebou jen tu cestu, jsem koncentrovaná a je to mnohem víc v klidu než ten týden předtím.

    Zážitky a postřehy Lenky Klicperové můžete sledovat na facebookovém profilu časopisu Lidé a země a na Instagramu.

    Očima redaktorky Rozhovor byl dělaný narychlo, pouhé dva dny před Lenčiným odletem. Našla si čas i přes hektické přípravy a nutnost řešit desítky důležitějších věcí. Půlhodinové podívání vmáčkla mezi oběd a cestu pro auto do servisu. Její telefon po celou dobu nepřestal vyzvánět. Zvedla ho jen jednou – když volal manžel.

     

    Fotogalerie

    52 fotografií

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy