Jana Krausová: Když pořád něco hledáte, je to vyčerpávající

16. února 2017
  • Jana Krausová: Když pořád něco hledáte, je to vyčerpávající

    „Pořádek je ideál. Já se o něj snažím. Ale jde mi to ztuha,“ přiznala v našem rozhovoru herečka Jana Krausová. Hovořily jsme spolu nejen o pořádku a chaosu v bytě a v šatníku, ale také v práci a v mezilidských vztazích.

     

    Je v rámci divadla něco, co jste si ještě nevyzkoušela, a chtěla byste?

    Momentálně pociťuji určitou absenci vážnějších témat. Ne snad antické drama, ale něco psychologičtějšího. Já sice divadlo vnímám trochu odosobněně, nespojuju si své role se svým nitrem, mám to zvlášť, ale přesto by mě vážnější téma hodně bavilo. Škoda, že je diváci dnes tolik nežádají. Vždycky je dobrodružství něco takového na jevišti prožívat a vytvářet.

    Zmínila jste se, že divadlo pro vás není úplně niterná záležitost – je jí tedy druhý obor, kterému se věnujete, výtvarné umění?

    Nemyslela jsem to tak, že divadlo není moje niterná záležitost. Mám výhodu, že pracuju s lidmi, kteří jsou fajn, v divadle, které mám moc ráda. Jsou mi nabízeny věci, které nemusím dělat za každou cenu, mohu si vybírat. To je ohromná svoboda, která je pro mě důležitá. Navíc mě divadlo živí, s výtvarným uměním by to v tomto směru bylo mnohem těžší. Takže můžu být vlastně šťastná, protože mám příležitost k dobré práci. Na divadle miluju, že nabízí prožitek v daném okamžiku. Často tam přicházím unavená, zvlášť, když jedeme na zájezd mimo Prahu. Ale potom vás energie z publika doslova dobije. Po představení si připadám, jako bych si dobila baterky, i když by člověk čekal, že to bude přesně naopak. Na výtvarné práci mám zase ráda to, že si ji dělám pro sebe, nemusím myslet na to, aby to bylo komerční, prodejné.

    Jana KrausováJana KrausováAutor: Profimedia.cz

    Vaše výtvarná tvorba je hodně rozmanitá, průsvitné, vzdušné akvarely stejně jako masivní keramické objekty. Kde se u vás bere taková pestrost stylů?

    Vystudovala jsem grafiku, která je hlavně o lince a rozmachu. Je krásná, mám ji moc ráda a mrzí mě, že teď se od klasických, ručních grafických technik upouští ve prospěch počítačů. Později jsem ale z grafiky přešla na trojrozměrný materiál – keramiku – protože u grafiky mi chybělo, že jsem si tu věc nemohla osahat ze všech stran, že jí chybí objem, hloubka, forma. Začala jsem tedy dělat z hlíny, vytvářela struktury, což je zase grafice příbuzné. Mám ráda, když jsou výtvarné obory propojené.

  •  Kde nacházíte inspiraci?

    Před časem jsem se například zahleděla do tvorby italských bratří della Robbia. V době renesance vytvářeli hluboké, kukátkové reliéfy, které mají několik plánů, jako byste vstupovali do divadelního jeviště. Řekla jsem si, že si něco podobného zkusím udělat z hlíny. Takový průhled do krajiny, který má několik vrstev. Ale je to náročné – větší objekt musíte vypalovat po částech. Také jsem si chtěla zkusit nádoby, lampy, objekty, neglazovanou terakotu… Když se podíváte zpátky do historie, keramika je prastará a nádherná technika.

    Zkoušíte ráda něco nového, co ještě neumíte? Hodně lidí se už v mládí dostane do fáze, kdy dělají jen to, co už umějí, a nic nového si raději ani nevyzkoušejí, protože co kdyby jim to nešlo?

    Určitě to dělám při hraní, tam pořád zkouším něco, co ještě neumím a snažím se si to osvojit. Do každé nové role se člověk musí jinak vpravit a vžít. Člověk v životě stále něco zkouší, je to určitě přínosné.

    Máte v každodenním životě nějaký oblíbený rituál?

    Velice ráda si pouštím muziku. Ráda poslouchám klasiku a také jazz, se kterým jsem vyrůstala, protože můj nevlastní tatínek se hudbou živil. Teď se k těm starým hudebním zážitkům vracím. Mám vnuka, chlapečka Olivera a při usínání mu tu hudbu pouštím, protože jinak by s ní nepřišel do kontaktu. Třeba si k ní díky tomu vypěstuje vztah na celý život. Hudbu si pouštím i při malování, to mě uklidňuje. A ráda také jezdím mimo Prahu, do přírody, kde si nejvíc odpočinu, anebo trávím čas se svými blízkými, s rodinou, s těmi jsem nejradši.

    Jana KrausováJana KrausováAutor: Profimedia.cz

    Myslíte, že platí pravidlo „čistý stůl, čistá hlava“, tedy že když si uklidíme okolo sebe, uděláme tím pořádek i v sobě? 

    Ano. V takovém případě přinejmenším víte, co kde máte. Když pořád něco hledáte, je to vyčerpávající. V ateliéru musím mít věci na svém místě, abych věděla, kam sáhnout. A doma to mám taky ráda, ale tam se mi to někdy nedaří. Zejména, když přijedou děti, to vznikne binec okamžitě a pak je to trochu šílené. Ale jednou začas si musím všechno srovnat. Samozřejmě, jako každá žena si potrpím na prostředí kolem sebe, mám ráda, když mají věci určitou výtvarnou kvalitu. Ale když jich potom začne přibývat, už to není ono. Už je to skladiště a to nesnáším. Mám tendenci k tomu, že se věci hromadí, takže potom musím dělat selekci. Musím vyhazovat.

    A umíte vyhazovat? Třeba věci, které pro vás dřív měly emocionální význam? Například oblečení?

    Ano, to dělám. Hlavně ho rozdávám. Jsou lidé, kteří z něj potom mají radost, například kamarádky. Ale co opravdu strašně nemám ráda, je balení. Když se chystám někam odjet, mám ve věcech chaos, trvá mi to dlouho, nejsem příliš systematický člověk.

    Člověk by měl dělat jen to, co je pro něj podstatné a důležité.

    A co „úklidy“ v mezilidských vztazích, práci, v životě?

    Myslím, že v dnešní době panuje ve všem takový chaos a že snaha o určité zminimalizování je určitě dobrá. Právě v tom je pro mě minimalismus podstatný: člověk by se měl umět vykašlat na nepodstatné věci. Dnes jsem ve věku, kdy pro mě, pokud jde o společnost a práci, opravdu platí „méně je více“. 

    Potom ale musí umět říkat ne – lidem, příležitostem i sám sobě.

    To je někdy také těžké. Ale člověk by se to měl naučit.

  • A děláte to?

    Jistě, jinak bych se zbláznila. Nemohu odmítnout prezentaci své divadelní práce, ale vyhýbám se bulváru. Proto také nevyhledávám oficiální premiéry, vernisáže a podobně. Zdá se mi to zbytečné. Jsem ráda, že mě pozvou, raději se ale na film podívám v soukromí a na výstavu si zajdu jindy.

    Myslíte si, že chaos přináší do našeho života i něco pozitivního? Takový ten stav, kdy vám věci trošku přerůstají přes hlavu?

    Dokud máte energii to zvládat, pohání vás to kupředu. Moje tchyně – to je takové hloupé slovo – maminka Jana Krause, měla pár životních mott, která jsem si zapamatovala. Na jedno z nich často vzpomínám: „Ze spousty povinností, které ten den chcete udělat, je potřeba si vybrat jednu, a tu udělat pořádně.“ Jsou lidi, kteří si píšou seznamy úkolů. Pak se večer hroutí, když si je chtějí odškrtávat a najednou zjišťují, co všechno nesplnili. Takže já si nedávám taková ambiciózní předsevzetí. Volím jen ty nejpodstatnější věci. A těch je jen pár. To je zase ten minimalismus. Ale na druhou stranu, přemíra povinností je v něčem také pozitivní: motivuje vás to. Nebýt toho, člověk by mohl shnít. Mít hodně aktivit a lidí, kteří je po vás vyžadují, je tedy v něčem přínosné. Kdyby to bylo naopak, byla by to škoda.

    Článek připravil časopis Moje psychologie.

    Další zajímavé rozhovory.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy