Gentlemanství je dřina. Jak se bránit jako Sherlock Holmes?

17. března 2017
  • Gentlemanství je dřina. Jak se bránit jako Sherlock Holmes?

    Gentlemanství bude vždy moderní a není otázkou stylu, ale životního postoje. Bohužel, člověk není obklopen jen gentlemany a tak se vyplatí nosit pod elegantním sakem stejně elegantní, avšak efektivní umění sebeobrany.  Třeba to, které proslavil Sherlock Holmes – Bartitsu. 

    Musíme se ale vrátit až na přelom minulého století a připomenout, že sir Arthur Conan Doyle obdařil svého hrdinu sebeobranným uměním „Baritsu“.

    V povídce Prázdný dům se tedy objevuje pozměněný název původního bartitsu; byl-li zkomolený, nebo záměrně změněný (třeba kvůli autorským právům), se už dnes těžko dozvíme. Pravda ale je, že díky slavnému fiktivnímu detektivovi tento pozoruhodný systém sebeobrany neupadl v úplné zapomnění a na počátku třetího tisíciletí se dočkal renesance.

    Otcem bojového umění gentlemanů je Edward William Barton-Wright (1860–1951), který jako železniční inženýr zcestoval svět a velmi se zajímal o bojová umění. V Japonsku studoval hned tři školy jiu jitsu a jeho znalost se pak stala základem bartitsu (název Barton-Wright složil ze svého jména a slova „jiu jitsu“).

    720p 480p 360p 240p
    Trailer k filmu Sherlock Holmes

    Barton-Wright byl jedním z prvních propagátorů asijských bojových umění v Evropě, ale svůj systém vystavěl eklekticky – jako kombinaci východních a evropských bojových technik. V bartitsu tedy spojil jiu jitsu s klasickým britským boxem, francouzským kickboxem Savate a s bojem holí La Canne (Vigny stick fighting).

    Barton-Wright se ale inspiroval i u dalších kontaktních sportů, třeba ve švýcarském tradičním zápasu Schwingen. Tvrdil totiž, že obrana je účinná tehdy, kdy dobře poznáme techniku útočníka, který může využít různé styly.

  • Připravte se na podlost

    Bartitsu, které počítalo s obranou na čtyři vzdálenosti – hůl, noha, ruka, boj zblízka – se jevilo jako praktický a účinný systém. BartonWright údajně testoval své dovednosti s pouličními bitkaři a piloval je, dokud s jejich použitím nebyl spokojen. Traduje se, že v rámci propagace bartitsu v St. James’s Hall vyzval sedm statných mužů, aby se jej pokusili napadnout. Vypořádal se s nimi ve třech minutách...

    Sebeobrana měla v Anglii na zlomu století oslovit střední a vyšší střední třídu, což se celkem dařilo, nejen kvůli rostoucímu nadšení pro vše asijské, ale hlavně proto, že se její příslušníci začali více obávat uličních gangů a kriminality, kterou ochotně vykreslovaly noviny. A Barton-Wright verboval zájemce do svého Bartitsu Clubu v Londýně i těmito slovy: „Útočník nebude váhat použít židli, pivní láhev, nůž... cokoli bude po ruce. Ale i kdyby nebyla po ruce žádná zbraň, můžete s jistotou předpokládat podlý způsob boje.“

    Bartitsu Club otevřený v Shaftesbury Avenue v londýnské čtvrti Soho začal fungovat jako na svou dobu moderní komerční škola bojových umění s moderním vybavením. Vyučovali tu mistři z Japonska i z Evropy. V reportáži z roku 1901 v Sandowově magazínu tělesné kultury autorka klub popisuje jako „velkou zářící podzemní halu s bíle vykachlíkovanými zdmi, kde svítí elektrické světlo a borci se tu plíží jako tygři“.

    Bartitsu Club vznikl po vzoru viktoriánských gentleman klubů, všichni členové museli cvičit soukromě u jednoho z instruktorů, teprve pak se mohli účastnit skupinových cvičení. Privátní tréninky byly nutné pro spolehlivé osvojení technik.

    480p 360p 240p
    Ukázka bojového umění bartitsu ve filmu Sherlock Holmes

    Bez toho by při sparingu hrozilo vyšší riziko zranění. Barton-Wright dbal na celkovou fyzickou průpravu, zařadil do ní i dechová cvičení a v jeho klubu se uplatňoval postup, který by se dnes dal přirovnat ke kruhovým tréninkům.

    Bartitsu Club nicméně neměl dlouhého trvání. I přes počáteční efektní propagaci nové sebeobrany se ukázalo, že Barton-Wright je sice novátor, ale nijak dobrý manažer. Ke krachu klubu vedly dílem Barton-Wrightovy neshody s lektory, poměrně vysoké poplatky, které museli zájemci o výuku platit, a také špatná organizace několika sportovních podniků.

    Klub skončil v roce 1902, přičemž jeho bývalí instruktoři pokračovali ve výuce svých systémů sebeobrany na vlastní pěst. Také Barton-Wright pokračoval v trénování bartitsu, ale svého původního věhlasu už nedosáhl. Později se více věnoval fyzioterapii, v níž se zaměřil na moderní (a někdy kontroverzní) metody, jako tepelná terapie nebo radioterapie. Zemřel prakticky bez prostředků v roce 1951. Neslavný konec Barton-Wrighta však nijak nesnižuje jeho velký přínos pro rozvoj bojových umění v Evropě.

  • Veďte útočníka

    Barton-Wright vedle jiu jitsu přikládal velký význam anglickému boxu, který ze spíše sportovní varianty upravil pro boj na ulici, podobně jako Savate. Box se za víc než sto let dost změnil. Zatímco dnes bijci prahnou po co nejrychlejším knockoutu soupeře, pokud možno šťastným „punchem“, dříve kolem sebe muži více „tancovali“. I v bartitsu bylo účelem boxu spíš udržet protivníka na distanc, od těla.

    Je třeba mít na paměti, že stále šlo o sebeobranu, takže nejefektivnější bylo agresora přimět, aby si útok rozmyslel. Jestliže je souboj nevyhnutelný, znalec bartitsu uplatňuje jeho základní princip, který je v „kontrole iniciativy“ – jde o vylákání útočníka k akci či k úderu, nebo o preventivní úder, abychom při obraně byli o krok napřed a mohli kontrolovat útočníkovy pohyby.

    „Snažíme se nebýt ve vleku událostí, ale předcházet jim. Bartitsu pracuje i s takzvanou výzvou: nabízíme útočníkovi v postoji zdánlivou výhodu a máme připravené postupy, které jsou pak rychlejší a úspěšnější než pouhé reakce,“ říká Robert Waschka, lektor bartitsu a šermu při Domě rytířských ctností v Brně.

    720p 480p 360p 240p
    Bartitsu - bojové umění gentlemanů

    Pokud musí sebeobrana pokračovat, přichází ke slovu jiu jitsu se svými podtrženími, pákami na různé klouby či škrcením. Naopak přehozy přes rameno se v bartitsu moc nepoužívají. Sebeobrana viktoriánských gentlemanů není žádný anachronismus, jak by se mohlo zdát. Pravda, vycházkové hole a deštníky nejsou už dnes běžnou výbavou ctihodných mužů, ale „walking stick“ v případě ohrožení rád zastoupí třeba teleskopický obušek.

    Bartitsu také vede své vyznavače k improvizaci, která útočníkovi sebere výhodu překvapení a na chvíli potřebnou k začátku obrany otočí role – plášť vržený přes hlavu útočníka, čepice či taška hozená do obličeje… (Více v minirozhovoru s Robertem Waschkou).

    Zda „vintage“ sebeobrana něco zmůže i s chuligány a agresory naší doby, se ve svém článku v magazínu Atlantic ptá i reportérka Catherine Townsend (dlužno říci, novinářka povzbudivého šarmu, kvůli níž by se gentlemani řezali vycházkovými holemi hlava nehlava). A po setkání s praktiky říká: „Je to umění, které si neosvojíte v pár lekcích, ale vyžaduje dlouhé studium a nácvik. Avšak je praktické mít povědomí o chování těla, jak cílit na slabá místa protivníka, i o taktikách úniku, které se hodí v každé situaci (…) Každopádně, páka na loket se může hodit jako dobrý způsob, jak vyvést otravného hosta z párty.“

  • Zásady bartitsu

    1. narušit klid útočníka (hodit čepici, tašku do obličeje apod.)
    2. překvapit ho, než znovu nabude rovnováhu a užít proti němu jeho sílu
    3. je li to nezbytné, jít na klouby a jiné části těla – krk, rameno, loket, zápěstí, koleno, kotník – a vystavit je síle, kterou nemohou anatomicky a mechanicky unést

    Bartitsu – slovo, hůl, pěst

    Pojem bartitsu byl v průběhu minulého století skoro zapomenut, ale ono „skoro“ je důležité; v 60. letech se podle historiků bojových sportů v několika klubech v Británii vyučovalo cosi jako „Barton--Wrightův boj vycházkovou holí“ a díky článkům a nadšencům bartitsu se tento sebeobranný systém znovuzrodil na počátku 21. století. Vznikly kluby bartitsu, které působí především ve Spojených státech, Velké Británii, ale i v Kanadě a třeba v Německu.

    U nás funguje Bartitsu Club Brno Czechia při Domu rytířských ctností. Lektorem bartitsu (ale i šermu a sebeobrany) je Robert Waschka, který ForMENu zodpověděl pár otázek.

    Jak lze bartitsu adaptovat pro dnešní ulici?

    Bartitsu je zcela reálná sebeobrana určená k pouličnímu boji v mimořádně nebezpečných situacích. Napadení nožem či přesilou darebáků je stejné dnes, jako před sto či pěti sty léty. Jediná adaptace se ve výuce týká právního prostředí a několika málo moderních prvků získaných výzkumy v oblasti sebeobrany. Bartitsu od počátku vzniklo jako systém s možností neustálé inovace. V roce 1902 napsal zakladatel bartitsu BartonWright: „Bartitsu bylo vytvořeno s cílem poskytnout mírumilovnému člověku vědecké poznatky o obraně proti násilníkům a rváčům.“

    Z toho, co jsem si přečetl o bartitsu, mám dojem, že jde o systém, který pamatuje i na možnosti improvizace. Můžete mi přiblížit nějaký její příklad nebo modelovou situaci, kdy je dobré se na bartitsu rozpomenout. 

    Opilý podivný muž s lesklým předmětem v ruce se na nás sápe v podzemní garáži... Můžeme ho sice zahrnout sprškou úderů a kopů, jak propagují některé sebeobrany, ale v duchu bartitsu ho jemně navedeme pryč, případně rovnou zastavíme kategorickým „Ne!“, což popisuji nedávnou konkrétní situaci.

    A improvizace? Ve stop postoji, který jsem použil, je ve výhrůžné poloze vycházková hůl nebo teleskopický obušek, já jsem svíral právě vyměněný stěrač. Improvizace ve volbě náhradní zbraně, nebo alternativního chování, může často zabránit konfliktu. Ne vždy může přechod na najeté násilné schéma dopadnout dobře po právní stránce. Fakt, že se bytostně cítíme napadeni, neznamená, že soud nevyhodnotí obranu jako nepřiměřenou nebo dokonce putativní (domnělou).

    Bartitsu prý učí i orientaci v rizikovém prostředí, umění vyhnout se konfliktu. Jakým způsobem může anticipace pomoci gentlemanovi konflikt odvrátit, nebo ho, když není zbytí, absolvovat úspěšně?

  • Neustálá bdělá pozornost, přemýšlet i za jiné, je základem pohybu v okolním prostředí. Může nám zachránit život i při řízení, když se třeba nespoléháte absolutně na přednost zprava. V konfliktu samotném je jen pár nejzákladnějších principů, například vždy počítejte s tím, že útočník má v rukou nůž.

    Pracovat s krytím a držením tak, jako by vás ohrožovala zbraň, vylučuje fatální překvapení. Předvídáme celkový koncept útočníka, snažíme se nebýt ve vleku událostí, ale předcházet jim. Útočník mívá převahu přinejmenším v momentě překvapení. U napadeného se hovoří nanejvýš o „morální výhodě“.

    Předpokládám však, že nechat se ovládnout „spravedlivým vztekem“ nemusí být zdaleka tak efektivní, jak může být obrana s relativně chladnou hlavou a s osvojenými technikami („Buď prázdný!“ říká se v hollywoodském filmu o samurajích).

    Každopádně, chladnou hlavu při obraně asi zachová právě jen člověk, který má s jejím tréninkem zkušenosti. Můžete se vyjádřit i k tomuto problému? Pokud už nelze konflikt odvrátit vyjednáváním a ústupem, je základem všeho chladná hlava, klidný dech a stav mírně nad věcí. A skutečnost, že pravidelně bojujeme na kontakt, připravuje cvičence na případnou bolest a snižuje pravděpodobnost strnutí nebo jiné panické reakce.

    Bolest je místo, kde odchází slabost z těla, přestože vedeme cvičení v pohodovém duchu, počítáme s otužováním psychiky a tělesných reakcí.

    Článek připravil časopis ForMEN.

Jdi na homepage Zpět na začátek
Další příběhy