Na rodném Slovensku je Adela Banášová jednou z klíčových celebrit a k přísně sledovaným osobnostem patří i v Česku. Letos se jako první Slovenka ujala moderování Českých lvů, což se jistě neobejde bez štiplavých komentářů. Stejně jako to, že je v šestatřiceti stále svobodná a bezdětná - zvlášť tato skutečnost bulvár prostě nenechává v klidu...
Prakticky o všem, co se ve vašem životě děje, se dozvídáme z televize nebo novin. Umíte si představit, že by jednoho dne ten mediální zájem utichnul?
Samozřejmě, to se může stát. V minulosti už byla období, kdy lidem přišlo, že jsem se stáhla. Jednou mi taxikář řekl, že jsem se nějak vytratila - legrace je, že jsem v té době měla v televizi tři pravidelné show.
Působíte dojmem sebevědomé a silné ženy, což muže někdy vystraší.
Já si myslím, že se muži bojí spíš obrazu, který si o mně sami vytvářejí. Můj současný přítel byl ze mě překvapený, divil se, že v soukromí nepotřebuji rozhodovat. Já mám ale naopak ráda, když rozhoduje chlap. Klidně se muži odevzdám do rukou a budu s ním třeba sledovat primitivní americké komedie. Myslím, že muži se nebojí silných žen nebo žen, které jsou sebevědomé, oni se bojí žen, které sebevědomé nejsou a nutí se být silnější. V tu chvíli muž vycítí křeč, tlak, a to vyvolává jeho strach.
Měl váš táta pravdu, když vás označil za úplně normální babu, stejnou v civilu i na obrazovce?
Na veřejnosti člověk musí dodržovat určité dekorum, to je jasné. Ale ať jsem v divadle nebo v televizní show, nikde neřeším, že bych měla mluvit jinak, než jak to cítím. Jasně, na veřejnosti neříkám vulgarity ani deset minut nemlčím, jako to někdy dělám doma. Jinak jsem to ale pořád já. V tom se táta nemýlil.
Pokračování 2 / 3
Vaším odrazovým můstkem k popularitě bylo rádio - médium, které dokáže leccos, jen jedno jediné ne: ukázat tvář. Považovala jste to ve svých začátcích za výhodu, nebo handicap?
Já se nad tím nijak nezamýšlela. Už v šestnácti letech jsem začala pracovat v televizi Markíza na pořadu Teleráno, kde jsem se učila, jak se dělají reportáže a pracuje s kamerou, stříhá a zvučí příspěvek. Vůbec jsem si nemyslela, že bych měla být na obrazovce, měla jsem pocit, že vypadám tak nějak... netypicky. A když jsem pak vyhrála konkurz na místo v rádiu, řekla jsem si, že tam asi patřím.
Rádiu jste věrná dodnes?
Ano, jen jsem z komerčního sektoru po patnácti letech odešla do státního rozhlasu, kde dvakrát do měsíce připravuju velké rozhovory.
Kam vás to táhne teď?
Vždycky záleží na konkrétním projektu. Dělám rozhovory se zajímavými lidmi v rozhlase, ale mám i talk show v Národním. A v komerčním pořadu se taky dokážu cítit velmi dobře, pokud je mi aspoň do nějaké míry blízký. Nejsem žádný hloubavý intelektuál, který potřebuje odhalovat veškerý smysl života. I když v zábavném televizním pořadu Milujem Slovensko skáču z místa na místo, mačkám knoflíky a hádám písničky, můžu dát lidem víc, než když se nějaký morous snaží o hluboké myšlenky a je při tom negativně nastavený.
Jako moderátorka jste si vyzkoušela i poměry v českém showbyznysu. Získala jste pocit, že v porovnání s tím, co znáte ze Slovenska, je český píseček v něčem jiný?
Když jdu do Čech moderovat, jsou ke mně všichni velmi milí, srdeční, dokážou projevit úctu. Je to trošku jiný svět. Češi se na každý projekt svědomitě připravují. Když mám v Česku nějakou práci, musím tam být o dva dny dřív, i když se většinou ukáže, že k tomu ani není důvod. To na Slovensku je to tak, že když v osm začíná televizní přenos, tak do pěti kávičkujeme, v šest nás pošlou nalíčit a pak už to nějak „spravíme“.
V roli novináře, moderátora, prostě člověka, který se ptá, jste prakticky po celou dobu svého mediálního působení. Máte nějaký recept na to, abyste ze svého hosta dostala to, co jste si předsevzala?
Podle mě je základ neříkat si dopředu, co potřebuju vědět. Protože pak se zaseknete na tom, co chcete slyšet, a slepě po tom jdete. Přitom minete dveře, za kterými může být něco daleko zajímavějšího. Myslím, že někdy se mi daří ty dveře najít, jindy ale otvírám jedny za druhými - a nikde nic...
Máte v paměti nějaký rozhovor, který se vám hodně povedl? Kdy jste třeba známou osobnost představila úplně jinak, než jak ji lidé vnímají?
Měla jsem před časem v pořadu Táňu Pauhofovou a myslím, že z rozhovoru vyplynulo dost zajímavých lidských momentů. Jinak si ale třeba do své talk show ve Slovenském národním divadle zvu spíš lidi, které většina diváků vidí poprvé. Známí lidé, zvlášť herci, si své soukromí stejně dost střeží. Zkouším vždy zapojit empatii, zjistit, kolik toho o sobě chtějí povědět. Nejdůležitější je, aby se cítili dobře. Protože čím líp se budou cítit, tím víc toho řeknou.
Pokračování 3 / 3
Jaká jsou vaše další kritéria výběru hostů?
Mým hlavním zájmem je, aby byl pozvaný člověk pozitivně inspirující. Často mám hosty z Čech, protože mám pocit, že tam je takových lidí víc. Pozvali jsme třeba dívku, která dělá ekologické pohřebnictví, nebo specialistku v oboru vědomého vaření. V divadle mám kolegu, dramaturga, se kterým hosty probíráme. Jsou ale i období, kdy na to nemám čas a jen přijímám dramaturgovy tipy.
Dá se říct, že lidé určitých profesí jsou horšími nebo lepšími respondenty?
Myslím, že vždy záleží na konkrétním člověku. Ale všimla jsem si, že s vědci, kteří jsou většinou specifickým způsobem „ujetí“, se povídá velmi dobře. Mají na spoustu věcí úplně jiný pohled. Vzpomínám třeba na rozhovor s profesorem Vyskočilem, neurofyziologem. Byla s ním velká legrace. Vyprávěl o mužském a ženském mozku - a dost mužům naložil. Bylo to zábavné a zajímavé zároveň.
A co nějaký rozhovorový sen? Máte vysněnou osobnost, kterou byste ráda vyzpovídala?
Na to neumím odpovědět. Co já vím, jestli by byl třeba Leonardo DiCaprio dobrý respondent. Kolikrát spíš potkáte někoho, o kom jste nikdy neslyšel, a rozhovor dopadne skvěle.
Článek připravil časopis OK! Magazine.
Adela Banášová: Mám ráda, když rozhoduje chlap
