Solveig Zoske: módní ikona, která okouzlila Bartošku i Olgu Havlovou

21. listopadu 2016
  • Mezi její zákaznice patřila první žena prezidenta Havla Olga. Okouzlila herce Jiřího Bartošku a Marka Ebena, kteří spolu s dalšími vysedávali na počátku devadesátých let v jejím prvním módním butiku na Pařížské třídě. Pak z módy přesedlala na koně. Proč utekla z glazur světa do stáje?

    „Tahle ženská je unikátní. Skvělá,“ říkali mi známí. Chtěla jsem ji poznat. Domluvily jsme si schůzku ve Wine Food Marketu na Smíchově, kde už seděla ve společnosti milé křehké brunety, Rumunky, která do Československa utekla před mnoha lety.

    Kde ses narodila?

    V Mnichově.

    Jak bys charakterizovala prostředí, v němž jsi vyrůstala?

    Moje familie představovala archetyp rodiny. Maminka byla doma, starala se o mě a o bratra. Táta měl tradiční roli muže, který zajistí rodině standard, bezpečí. Máma udržovala oheň domova, papá k němu přivlekl uloveného mamuta, metaforicky řečeno. Žili jsme v krásném domě. V krásném prostředí. Moje dětství bylo hezké. Řekla bych idylické.

    Kdy jsi odešla z domova do světa?

    V osmnácti letech. Odjela jsem do Vichy, kde byla vyhlášená jazyková škola.

    Poznávala jsi jinou zemi, jazyk, kulturu. Jaké to bylo vylétnout z bezpečného hnízda?

    Byl to skok do neznáma. Zkouška z dospělosti, která prověří tvou schopnost být samostatná, překonat stesk, změnu. Ověříš si, nakolik dokážeš být tolerantní, přínosně se konfrontovat s jiným prostředím.

    Obchodnice s módou Solveig Zoske vyměnila glamour svět za koněObchodnice s módou Solveig Zoske vyměnila glamour svět za koněAutor: Robert Tichý

    V kolika zemích jsi nějakou dobu žila? Působíš velmi kosmopolitně. Kromě němčiny ovládáš bravurně angličtinu a franštinu.

    Žila jsem hlavně ve Francii, střídavě pět let v Paříži. Bydlela jsem i v Londýně a asi dva roky v Oxfordu. Ale nikde jsem popravdě netrávila plný čas. Nějakou dobu to byla Paříž, pak Londýn, Oxford a zase Paříž. Potom přišla Praha, která mě totálně okouzlila. Jsem tady kolem dvaadvaceti let. Bože, teď když jsem tu cifru vyslovila, mě samu překvapuje, jak dlouho to je.

    Přijela jsi sem v devadesátých letech z Paříže, kde jsi pracovala v prestižním hotelu vedle Elysejského paláce. Proč jsi vyměnila Paříž za Prahu?

    Protože se mi v Paříži přestalo líbit žít. Měla jsem pocit, že jsem všechny zážitky, které nabízí, už vyčerpala. Znala jsem její tep, stereotypy. Praha se mi oproti ní jevila živá. Startoval zde nový lifestyle. Byly to samé výzvy a já dostala chuť a energii tady něco začít dělat. Navíc otec tu byl celou zimu. Organizoval hony na bažanty na Konopišti. Nakonec tam vybudoval z evropského hlediska unikátní bažantnici, kterou nyní spravuje bratr. A mně se zase naskytla možnost dělat s módou.

  • V hotelu na Elysejských polích jsi měla jedno z vedoucích míst, pracovala s financemi. Co tě přimělo k záměru obchodovat právě s módou?

    Jak už jsem řekla, naskytla se mi příležitost a hlavně tenkrát v Praze kvalitní móda scházela. Což byla výzva sama o sobě, protože tehdy zde nešlo koupit černý kašmírový rolák, béžové kalhoty z jemného flanelu a jiné jim podobné tradiční kousky, za jejichž luxusní jakost se ve světě bez rozpaků platí, protože lidi vědí, že se jedná o klasiku, která ve skříni bez ohledu na trendy vydrží.

    Obchodnice s módou Solveig Zoske vyměnila glamour svět za koněObchodnice s módou Solveig Zoske vyměnila glamour svět za koněAutor: Robert Tichý

    Tak jsi tu klasiku do Prahy dovezla. Chtěla zaplnit díru trhu.

    V roce 1994 jsem na Pařížské třídě otevřela butik s tradiční, ve světě uznávanou značkou Pringle of Scotland. Byl to první multibrand. Dovážela jsem věci, jež měly super materiál, čisté linie, decentní barevnost. Za rok poté jsem hned vedle měla další obchod se zbožím Rena Lange, Jil Sander, Alden Shoes…

    Vím, že na módu, o níž mluvíš, slyšeli mimo jiných osobností Olga Havlová, pánové Eben s Bartoškou a další. Teoreticky bys tedy měla být úspěšná. Byla taková i skutečnost?

    Tak jednoduché to nebylo. Potíž byla v tom, že solventní Češi, začínající úspěšní podnikatelé, vlastně nová vznikající buržoazie tu luxusní, ale nenápadnou eleganci až tak neocenila. Oni chtěli své postavení prezentovat efektními, někdy až opulentně zdobnými svršky, jestli mi rozumíš. Problémem byl paradoxně i fakt, že jsem tady byla první, tehdy příliš napřed. Na Pařížské a ani jinde nebyla žádá kultura prodeje, designu, prezentace. Někteří mi to dali později sežrat. Objevovaly se další butiky, začaly mě mírně válcovat sortimentem i cenami.

  • Klientelu jsi ale měla. Včetně první dámy.

    Ano, a paní Olga samozřejmě nebyla jediná žena, která k nenápadné střízlivé eleganci tíhla. Ovšem stálých českých klientů, jimž byla tato poloha tichého luxusu sympatická, příliš nebylo. Nakupovali především cizinci.

    Kdy jsi obchod zavřela?

    Bylo to při velké povodni v roce 2001. Už jsem neměla sílu dál byznys budovat a hlavně jsem měla tříletou dceru. Přeskupila jsem si priority. Toť vše.

    Ze světa módy jsi pak rovnou přesedlala na koně? To byl velmi radikální obrat. Jistě si žádal i změnu životního stylu, prostředí…

    Koním jsem se věnovala už ve Francii a dva jsem si do Prahy z Paříže přivezla. I tady jsem na nich stále jezdila, učila jiné. Takže o velký šok nešlo. Povodeň jen některé věci urychlila. Navíc jsem kolem roku 2000 koupila u Prahy farmu a založila na ní školu klasické jízdy na koni. Mimochodem, i zde jsem byla první, napřed před ostatními. Zase jsem bojovala s větrnými mlýny, vyšlapávala cestičku.

  • Mezi čtyřma očima...

    „Doufám, Františko, že vám to tu nevadí. Mají tu dobrý jídlo, víno. Je to blízko ze závodiště, dá se tady parkovat. Jedu rovnou od koní. Mám teď moc práce. Buduju na nábřeží byt. Chci být v centru, mít všechno blíž. Navíc zakládám v Chuchli pólo klub. Je to blázinec. Ufff! Rozumíš mi? Já vím, mluvím blbě česky. Jde to zleva, zprava, zepředu, zezadu. Investoři, architekt, spousta mailů... Taky každý den dávám lekce, jezdím na koni. A o koně se musíš starat. Nejen o ně. Vstávám a už se těším, až večer upadnu do postele,“ vychrlila na mě Solveig. Bezděčně přešla na tykání, které jsem ráda přijala.

     „Solveig, neomlouvej se. Mám to tady ráda, chodím sem do tržnice na minestrone a na ryby. Já chci přece mluvit s tebou, sešla bych se i u plastového kafe vedle na benzince.“

    „To by bylo špatný. Musíš mít dobrou atmosféru. Milieu. Dobrý víno, dobrý kafe. Stačí málo, ale musí to být kvalita,“ řekla a poněkolikáté odhrnula hřívu vlasů z tváře. Zřejmě charakteristické gesto.

    Náš hovor plynul dál. Bylo to hezké těkání z tématu na téma. Poznávaly jsme se. Solveig mě strhla svou živelností, roztomile nedokonalou češtinou.

    Před očima jsem měla druhou Chantal Poullain – nespoutanost těchto žen, jejich gestikulace, šarm, zabarvení hlasu včetně francouzského akcentu jsou v podstatě totožné. Tohle je lidský živel. To přece nemůže být Němka, divila jsem se v duchu. Pokud z ní něco má, tak sebekázeň, potřebu preciznosti.

    „Solveig, jak jsem do telefonu řekla, chtěla bych s tebou udělat rozhovor. Patříš totiž k zajímavým, v Česku zakořeněným cizincům, kteří se stali součástí naší společnosti a jejichž názor je konfrontací k tuzemskému myšlení, hodnotám, zvyklostem.“

     „Tak jo. Zvu tě, Františko, na návštěvu. Máš krásný kabát. Dobrá extravagance.“„Mě zas bere tvůj náramek.“ Na rozloučenou mi dala vánoční hvězdu. Já jí štolu ve tvaru bábovičky od Dolce & Gabbana. „Super design,“ smála se.

    Znovu jsme se sešly v novém roce v jejím pronajatém domě v Nových Butovicích. „Nesvítí mi lustr, nejde pračka se sušičkou, nefungují žaluzie. Prostě katastrofa, ale za chvilku se stěhuju. Uděláme si hezký večer. Žádný stres.“

    Atmosféra jejího příbytku - velký jídelní stůl, kožené lenošky s křesly, pár starožitných solitérů nábytku, dva psi plus dobré pití s jídlem - stres ani nepřipouštěli.

    Rozhovor připravil OK! magazín.

Klíčová slova:  Solveig Zoskefashionmódabutik
Jdi na homepage Zpět na začátek
Další příběhy
tady joyes