Že není Dubaj nic pro vás? Moc zlata, moc třpytek, moc všeho? I já si to myslela. A přesto jsem jí dala šanci. Myslím si totiž, že světové unikáty, kterými se tohle nejbohatší a nejrychleji rostoucí město pyšní, by měl alespoň jednou za život vidět každý.
Vždyť kde jinde na světě na jednom místě zkouknete nejvyšší hotel, budovu i fontánu, druhý nejvyšší umělý přístav, největší akvárium anebo třeba nejvyšší vyhlídkové ruské kolo? Dubaj je svými „nej“ proslulá. A pokud náhodou něco není největší nebo nejvyšší, je to alespoň nejdražší nebo nejluxusnější. Až si člověk říká: co má to město, sakra, za problém? Do místního prostředí tyto divotvorné stavby ale tak nějak zvláštně patří a zapadají, že se nad nimi člověk po chvíli už ani nepozastavuje. Stejně jako všudy přítomné jeřáby, které dennodenně pracují na výstavbě dalších a dalších mrakodrapů. Neuvěřitelných 20 % všech jeřábů na zemi se nachází právě zde. V přepočtu je to tedy každý pátý. Ani ty ale člověka neudivují, v záplavě stopatrových budov si jich totiž téměř nevšimnete.
Co mě ale rozhodně udivovalo až do konce mého pětidenního pobytu, byly rozdíly teplot venkovních a vnitřních prostor. Veškeré místní budovy byly totiž klimatizovány na 17 °C, což v porovnání s venkovními téměř čtyřicítkami byl poměrně šok. Při pohledu na místní, kteří vypadali, že zcela ztratili schopnost termoregulace, se na výkyvy ale zjevně zvyknout dalo. I já si na ně nakonec zvykla…
Článek pokračuje na další stránce. >>>
