Raf Simons v době, kdy byl kreativním ředitelem Dioru

Raf Simons v době, kdy byl kreativním ředitelem Dioru Zdroj: Profimedia.cz

Móda se neustále zrychluje a všichni tím trpí. Kam to povede?

Vidět, kliknout, koupit. To je dnes běžný způsob, jakým nakupujeme oblečení. Je tak jednoduchý, že probouzí chuť na další a další kousky. Skříně praskají ve švech, kreditka zeje prázdnotou, a člověka přesto přepadá pocit, že nemá co na sebe. Máte to také tak? A napadlo vás někdy, jak se cítí ti, kteří tento neustálý hlad po novinkách musí uspokojovat?

Když se minulý týden objevila zpráva, že legendární concept store Colette po dvaceti letech v prosinci zavře, naskočila v hlavách mnoha lidí otázka: Proboha proč? Obchod, který je hned po Louvru povinnou zastávkou každého návštěvníka Paříže a miluje ho i největší snob mezi návrháři Karl Lagerfeld, přece nemůže jen tak skončit.

Vysvětlení, totiž že chce jeho zakladatelka Colette Roussau více času pro sebe, navíc příliš neuspokojilo. Proč ho prostě nepředá dceři, která ho už bez tak několik let úspěšně vede? Proč nemůže fungovat Colette bez Colette? Proč? Proč? Proč?

Když jsem o této novince psala článek, vyskočil na mě na facebooku komentář newyorské blogerky Leandry Medine, která psala o tom, že to považuje za nesmírně odvážný krok zpět v době, kdy se v módním byznysu všichni neřízeně ženou kupředu. Zmínila i syndrom vyhoření nebo fakt, že se svět módy v posledních deseti letech drasticky změnil.

Je to důvod, proč Colette zavírá? Nebo proč úspěšní návrháři jako Raf Simons či Hedi Slimane odcházejí z čela megaúspěšných módních domů Dior a Saint Laurent, aniž by něco pokazili – jen zkrátka chtějí na určitou dobu vypnout, zregenerovat se, zjistit, jestli vůbec má smysl naskočit do toho bláznivého kolotoče zpět?

„Celý systém práce je prostě na ho*no!” shrnul pro magazín Business of Fashion lapidárně Christopher Simmons, art director a autor úspěšných kampaní Gucci. Poukazuje na to, že ještě před pár lety byla kampaň jen stránka v magazínu. Dnes máte instagram, online reklamu, web a video – a to všechno mnohem častěji než jen dvakrát do roka. „Ale blíží se moment zlomu. Den zkrátka nemá tolik hodin, abychom to stíhali.

Návrháři, kteří musí vyprodukovat ne dvě, ale několik kolekcí ročně (máme tu ještě mid-season, cruise collection a pre-fall), nejsou jedinými uštvanými křečky na kolotoči. „Všichni jsou přepracovaní! Fotografové, stylisti... všichni! To neustálé bažení po novém oblečení na nás nakládá příšerný tlak. Lidé přitom nemají ani čas to všechno strávit,” komentuje Simmons.

Jak vidno, problém fast fashion není jen záležitostí obchodních řetězců, ale i vysoké módy, která se rovněž snaží držet krok. A také zákazníků kteří se pro změnu snaží držet krok s módou. Není ale to celé trochu postavené na hlavu? Není lepší ten kolotoč zase přibrzdit, než nám zavřou další oblíbené obchody a z módního průmyslu utečou další talentovaní lidé? Kam tohle povede?

Video placeholde