Učňák není ostuda! Mámy, dovolme dětem dělat to, co je baví
Pamatujete si dobu, kdy být „na učňáku“ znamenalo, že jste se nikam jinam nedostali? Já ano. Vyrostla jsem v devadesátkách, kdy gympl byl vstupenkou do lepší budoucnosti a vysoká škola posvátným grálem. Kdo na ni šel, měl všechny dveře otevřené. Učňák tehdy zase znamenal, že jste studiu moc nedali. Byla to jiná doba s jinými příležitostmi. A taky doba plná předsudků.
Dnes se stalo něco, co mě přimělo přemýšlet. Můj dvanáctiletý syn mi řekl, že chce být kuchařem. Ne lékařem, právníkem ani ajťákem. Kuchařem. A moje první myšlenka, přiznávám bez obalu, byla: „Takže učňák?“ A hned po ní přišla ta druhá, o něco bolestivější: „A není to škoda? Vždyť je chytrý!“
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak hluboko máme zakořeněné, že inteligence se měří počtem vystudovaných vysokých škol a titulů za jménem i před jménem. Že když je někdo opravdu chytrý, musí jít na gympl a pak na vysokou školu. A že ten, kdo jde na učňák, je prostě něco míň. Jenže tahle rovnice už dávno neplatí.
Dnes je rok 2025
Situace je úplně jiná. Dostat se na střední školu je těžší než kdy dřív. Osmileté gymply praskají ve švech. Rodiče šílí, děti běhají z jednoho kroužku na druhý, jen aby měly co nejhezčí portfolio – a přitom často vůbec netuší, co je vlastně baví. A odborné školy? Ve většině oborů mají volná místa a kapacity převyšují zájem uchazečů.
Nepíšu to jen jako máma s pocitem lehkého provinění – mluví za mě i čísla. Podle dat z přijímacích řízení mají některé obory středních škol vyšší kapacitu než současnou poptávku uchazečů. Gymnaziální programy naopak patří mezi nejžádanější a v některých krajích je i 20 přihlášených žáků na volné 1 místo.
Dnes to vidím i v práci. Mladí lidé kolem pětadvaceti, s vysokými školami, zpětně studují řemesla, protože chtějí dělat něco skutečného, hmatatelného. Něco, co jim dává smysl.
Potlačme vlastní ego
Tak si říkám, jestli bychom se my, rodiče, neměli na chvíli zastavit, potlačit vlastní ego a přestat dětem plánovat život podle našich představ o úspěchu. Možná bychom jim měli dát prostor a důvěru. Ať si klidně zkusí kuchařinu, být kadeřníkem, podlahářem, elektrikářem či cukrářem. Ať si hlavně vyberou sami, protože právě oni budou jednou muset každý den vstávat do práce, kterou si zvolili.
Mým úkolem jako mámy není ho dostat na nejlepší školu. Mým úkolem je naučit ho, že úspěch neznamená diplom na zdi, ale pocit, že dělá něco, co má smysl.
A tak jsem se rozhodla, že pokud můj syn chce vařit, budu stát při něm. Klidně mu budu dělat pomocnou sílu. Protože možná právě to je ten nejlepší recept na spokojený život, který můžeme svým dětem dopřát.
