10 věcí, které mě naučila máma, a já jí nepřestávám být vděčná
Máma. Řešení v situacích, kdy už sama nevím kudy kam a hledám záchrannou kotvu. Občas mám pocit, že musí existovat něco jako vysoká škola pro tyto bohyně, jinak si nedovedu představit, jak je možné, že vždycky všechno ví, případně nám poradí, kde odpověď nalézt. A nejen proto bychom jim měly děkovat. A nejen v Den matek.
Pokud mezi vámi a mámou vznikne kamarádský vztah, je to to nejvíc, co si můžete přát. Já tohle přátelství mám a čím jsem starší, tím více si uvědomuju, co všechno v mém životě a v životě mého bratra ovlivnila ona (a že to nebylo vždycky jednoduché). Ne snad, že by v tom neměl prsty i táta, ale o tom zase jindy...
Díky, žes mě nechala milovat blbce
Když jsem dělala státnice, čekala na důležité zdravotní vyšetření, šla na pracovní pohovor nebo jela poprvé Jizerskou 50, vždy mi máma půjčila svůj prstýnek pro štěstí, který navíc noc předtím nabíjela pozitivní energií. A vždycky, když jsem ho měla u sebe, všechno to klaplo. Máma mě naučila věřit na zázraky, kterých se nehodlám vzdát. Co na tom, že jsem se na státnice poctivě učila a Jizerskou ujela díky tomu, že jsem půl roku trénovala. Kdo ví, jak by to dopadlo, nemít ten prstýnek!
Díky, žes mi prozradila tajemství dlouhého vztahu
Muselo to pro ni být tenkrát hrozné utrpení – sledovat mě, jak se tři roky potácím ve vztahu, který nemá smysl a ve kterém jsem častěji nešťastná než šťastná. Nikdy mi ale neřekla, že jsem hloupá, že s tím člověkem trávím čas. Kdykoliv ho viděla, neházela na něj vražedné pohledy, bavila se s ním normálně, i když teď vím, že by mu tenkrát nejraději vynadala do pánského pohlaví. Moc dobře věděla, že si každá z nás musí projít takovým vztahem, aby si sama sebe vážila a věděla, co od lásky a mužů vlastně očekávat.
Díky, žes mi vše nedovolovala
„Po těch skoro třiceti letech manželství jsem zjistila, že ze všeho nejdůležitější je, aby tě ten druhý i po tak dlouhé době dokázal rozesmát. Pak se všechno zvládá lépe,“ řekla mi máma před rokem. Působí to naivně? Možná. Ale když vím, čím vším si naši za ta léta prošli a co všechno dokázali ustát, rozumím tomu. Když prožíváte těžkou životní situaci a vedle sebe máte suchara, který houstnoucí domácí atmosféru nedokáže rozčeřit, pak je všechno černější. Dnes už vím, že to takhle funguje i u mě. A jsem ráda, že vedle sebe mám chlapa se smyslem pro humor.
Díky, žes nebyla vždy poctivá hospodyňka
V pubertě a během dospívání jsem tebe i tátu občas proklínala. Proč já musím být doma do půlnoci, když moje kamarádky mají neomezenou večerku? O tolik zážitků určitě přijdu, myslela jsem si vždycky. Samozřejmě, že jsem o nic nepřišla. Až s postupujícím věkem jsem si uvědomila, jaký strach museli mít, když osmnáctiletá dcera trajdala po noční Praze. Dnes jsem ráda, že mi vždy dávali pevnou večerku, adekvátně dlouhou mému věku. Naučilo mě to řádu a také tomu, že člověk nemusí stihnout vše teď hned.
Díky, žes mě naučila ženskosti
Nedělní slavnostní obědy se u nás nikdy moc nenosily, stejně tak nikdo příliš neřešil přehnaný pořádek. Ne snad proto, že by byla máma milovnice chaosu a o domácnost se nestarala, zkrátka to nepovažovala za nejdůležitější věc na světě. Už teď je jasné, že ani já jednou nebudu omdlívat při představě nádobí, které ve dřezu zůstane až do rána. No a co? Zato vím, že stejně jako máma se budu vždycky snažit vytvářet domov, do kterého se budou moji nejbližší rádi vracet a cítit se v něm dobře.
Díky, žes mě nechala dělat, co chci
Každý, kdo mne poznal až v posledních letech, si myslí, že jsem se v šatech narodila, že snad ani kalhoty doma nemám. Mám. Vždycky tomu tak ale nebývalo. Každý si musí v životě projít obdobím, na které není příliš pyšný. Většinou to bývá v pubertě. I já jsem si libovala v rádoby rebelském oblečení a v chování drsňačky. Naštěstí mě v tu správnou dobu máma naučila nosit šaty, nechat si podržet dveře, žádat muže o pomoc a přitom to brát jako naprostou samozřejmost. Když pozoruju, s jakou grácií se dokáže bavit ve společnosti, vždy doufám, že snad jednou budu také taková.
Díky, žes mě naučila pracovat
Naštěstí jsem nikdy nebyla dcerou ambiciózní matky, která by do mě projektovala své nepovedené sny a tužby. Nenutila mě chodit na gymnázium, i když jsem na to měla hlavu, a nechala mě jít tam, kam jsem chtěla. Stejně tak když jsem přišla domů s nějakým nápadem, jakkoli šíleným, neposlala mě hned ke všem čertům a nechala mě, ať si to vyzkouším. A mohla to být klidně červená barva na hlavě. I když to skončilo fiaskem, aspoň jsem měla příležitost přijít na to sama.
Díky, že věřím sama sobě
Naši mně a mému bratrovi v dětství dopřáli tolik, kolik uznali za vhodné. Nikdy jsme nebyli rozmazlení, ale zároveň nemůžu říct, že bychom strádali. Když jsem po nich ale chtěla něco nad rámec, musela jsem si na to vydělat. Klidně jen žehlením, mytím oken, přepisováním máminých rozhovorů z diktafonu do počítače, od patnácti pak prací po brigádách. Díky tomu jsem se naučila znát pravou cenu věcí a když jsem pak nastupovala do zaměstnání na plný úvazek, nebyl to pro mě takový šok.
Díky, že chci spasit svět
Máma mě naučila věřit sama v sebe. Když si umanu pohnout skálou, s největší pravděpodobností docílím jen toho, že se začne drolit. Ale ten pocit, že jsem to zkusila, je k nezaplacení. Často v životě bojuju proti větrným mlýnům a když mám pocit, že to nemá smysl, jdu za mámou. A ona mi pořád opakuje, že to smysl má. Že nejdůležitější je věřit sama v sebe a vědět, že jsem udělala maximum. Byť to třeba nevyšlo.
Díky, že vždy znáš řešení
Táta z nás kvůli tomu dodnes šílí. Ale kdyby bylo možné spasit na světě všechny nešťastné lidi, kteří se ocitli v těžké situaci, a ubytovat si doma všechna opuštěná zvířátka, tak to uděláme. A i když mě občas dojímání nad osudy cizích lidí uvádí do stavů smutku, jsem za to ráda. Jsem ráda, že mě máma naučila být soucitná se světem kolem mě a nezavírat před ním oči. Vím, že ho nemůžu celý spasit. Ale už vědomí, že bych to ráda udělala, mě činí vyrovnanější.
