Facka není argument, a výprask už vůbec ne. Dalo by se říci, že je to jasné. Děti by se bít neměly. Jenže stále je dost rodičů, kteří jsou přesvědčeni o tom, že někdy se dítěti jinak „domluvit“ nedá, i těch, již fyzické tresty odmítají, ale občas jim ujedou nervy. Proč ruku udržet, přestože se nezodpovídáme zákonu?
Společnost začíná fyzické trestání vnímat jako zastaralou praxi. V Evropské unii je zcela zakázalo už dvacet tři zemí, v Česku se připravuje novela zákona, která je má označit za nepřijatelné. Je zřejmé, že společenská debata o tom, zda „bít, či nebít“, se tedy asi znovu rozvíří. Podle ministerstva spravedlnosti je totiž cílem novely neperzekvovat „výchovný pohlavek“, ale působit preventivně. I po novele tak Česká republika ale zůstane jedním z posledních států Evropské unie, kde fyzické trestání dětí nebude postaveno mimo zákon, a kde tak děti mají v justici menší zastání než jakýkoli dospělý včetně vězňů. Vlk se nažere a koza zůstane celá.
TIP NA VIDEO: Jak zní 10 zásad dobrého rodiče?
Ostatně, násilí na dětech bagatelizuje i lidovecký ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, který se jako otec pěti dětí netají přístupem, že plesknutí na zadek pomáhá vymezit dítěti mantinely. A též tvrdí, že jemu občasné výchovné profackování ze strany rodičů pomohlo. V čem? To už jsme se od pana ministra nedozvěděli. Možná proto, že fyzické násilí ve společnosti nepomáhá zhola nikomu.
Kdybychom zjistili, že v českých věznicích dostávají vězni za porušení pravidel (nebo třeba jen proto, že má dozorce fakt blbej den) pětadvacet na holou vařečkou, zcela jistě bychom se bouřili. Stejně tak je nepřípustné domácí násilí na vlastní partnerce nebo partnerovi, i když také zde je velký prostor pro zlepšení přístupu, například v ratifikaci Istanbulské úmluvy. Svoje rodiče také neproplesknete za to, že vám na stůl naservírovali šest knedlíků místo pěti nebo že vašemu dítěti koupili hračku. Úplně absurdní je pak představa, že vám za nedodržení termínu v práci nafackuje šéf. Ale jakmile jde o děti? Škoda rány, která padne vedle, velí naše tradiční přísloví a pod jeho taktovkou dostává pár „výchovných“ každé třetí až čtvrté české dítě. A řada z nich přitom nějakou facku nebo naplácání na zadek ani nepovažuje za fyzické násilí.
„Rodiče si stěžují, že dítě je agresivní a na hřišti bouchá ostatní lopatkou. Dají mu na zadek. Nemůžeme ale po dítěti chtít, pokud ho fyzicky trestáme, aby netrestalo své kamarády,“ uvedl šéf výzkumného týmu z psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Radek Ptáček s tím, že děti se učí pozorováním. Váš potomek se tak neodnaučí vyjadřovat frustraci agresivitou. Naučí se jen to, že bije ten, kdo je silnější. A že je dobré při tom nebýt viděn.
Není žádným překvapením, že v případech dětské šikany jsou násilnými agresory statisticky nejčastěji děti, které doma samy zažívají fyzické násilí a velmi tvrdé tresty. Z výzkumu dál jasně vyplývá, že děti častěji tělesně trestají lidé, kteří sami v dětství zažívali podobné výchovné metody od svých rodičů. Fyzický trest také častěji používají mladší rodiče a ti, kteří mají více dětí. Přesto dvě pětiny respondentů považují fyzické trestání dětí za projev nedostatečnosti či vlastního selhání.
Studie ukazují, že děti, které byly fyzicky trestány, mají větší sklon k agresivnímu chování, problémům s duševním zdravím, nižšímu sebevědomí a nepřekvapivě k horším vztahům s rodiči. Fyzické tresty mívají také negativní dopad na jejich kognitivní vývoj, což může vést k horším školním výsledkům. Výzkum z roku 2021 dokonce ukázal, že mění reakci dětského mozku způsobem odpovídajícím vážnému zneužívání – zvyšuje jeho citlivost vůči vnímání hrozeb. „Tato zjištění jsou jedním z posledních dílků skládačky, která pomáhá pochopit výzkum posledních padesáti let týkající se fyzického trestání,“ uvedl výzkumník Jorge Cuartas pro web Harvardské univerzity.
„U dětí předškolního a školního věku, a dokonce i dospělých, kteří byli fyzicky trestáni, je větší pravděpodobnost vývoje úzkostných a depresivních poruch, případně se obtížněji pozitivně zapojují do školních aktivit a mají menší schopnost sebeovládání, což je nutné pro úspěch při vzdělávání,“ upozornil Cuartas. Zdůraznil ale, že je důležité pečovat i o pečovatele. Nabídnout nástroje, které rodinám a vůbec všem pečovatelům pomohou najít jiné způsoby výchovy, než jsou fyzické tresty. Zkrátka pomohla by jim lepší podpora.
Zažité vzorce výchovy se předávají z generace na generaci. V průběhu historie bylo fyzické trestání dětí považováno v mnoha kulturách za standardní metodu výchovy. Tato praxe vycházela z přesvědčení, že trest může vychovat dítě k disciplíně a odpovědnosti. Avšak s postupujícím výzkumem v oblasti dětské psychologie a s narůstajícím pochopením důsledků takového trestání se veřejné mínění začíná měnit.
„Děti jsou taky lidi,“ připomíná nejen názvem své knihy Zdeňka Šíp Staňková, propagátorka svobodného a sebeřízeného učení a unschoolingu, což je přístup, který odmítá koncept tradičního vzdělávání včetně domácího vyučování řízeného osnovami. Její trefná vzdělávací videa a příspěvky sledují tisíce lidí. V jednom z nich vyzpovídala i Petru Wünschovou, zakladatelku a ředitelku Centra LOCIKA, v němž pomáhá dětem zažívajícím násilí v rodině, ať už jako přímé oběti nebo svědci.
„Nám rodiče často říkají, že z nich musí mít dítě strach, protože jinak by neměli autoritu. A paradoxně s celou řadou tatínků si vysvětlíme, že dobrý výchovný postup není vzbuzovat v dítěti strach. Až když jdeme do manažerských dovedností firmy, si uvědomí, že on tým taky už dávno nevede tak, že by dával pokuty a roznášel strach. Že jsou modernější způsoby, jak vést tým. Že je to daleko víc postavené na pozitivní psychologii nebo jiných postupech,“ říká Wünschová v rozhovoru, který je možné zhlédnout na YouTube.
Častým argumentem v diskuzích je to, že dospělí sami občas jednu slízli a nijak je to nepoznamenalo. Naopak z nich díky tomu vyrostli slušní lidé. Pravda je ale taková, že jde o korelaci, nikoli kauzalitu a že slušní lidé z vás vyrostli ne díky fyzickým trestům, ale jim navzdory. Poslušnost, kterou se v dětech snažíme vybudovat pomocí strachu, není dobrou výchovnou metodou. Často se totiž stane, že dítě v období vzdoru začne vzorně poslouchat někoho jiného, například vůdce party.
Navíc fyzickými tresty předáváte svému potomkovi odmalička informaci, že člověk, kterého nade všechno miluje a u koho hledá bezmezné bezpečí, je současně také člověk, který mu může ubližovat, a je to tak v pořádku. Opravdu je tohle pocit, se kterým chcete své dospívající dítě poslat do světa, kde má navazovat zdravé partnerské vztahy a snažit se být úspěšné?
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
