Můj názor? Zákaz tepláků ve škole je vyhlášení války hiphopové kultuře
Když škola zakáže tepláky, není to jen zákaz kusu oblečení. Je to zpráva: „To, kým jsi, sem nepatří.“ Celkově je tahle debata mnohem hlubší, než se na první pohled zdá. Není to o módě. Je to o právu na sebevyjádření – právu, které by škola měla chránit, ne potlačovat.
Základní škola Sirotkova v Brně letos na podzim zakázala žákům nosit do školy tepláky, odhalená ramena, výstřihy a crop topy. Ministerstvo školství přitom upozorňuje, že podobná opatření nejsou právně vymahatelná, a sporných momentů je kolem celého rozhodnutí víc než dost – od právních přes praktické až po etické. Já se ale chci primárně zastavit u jednoho z nich, který považuji za nejcitlivější: u práva být sami sebou.
Když vyrůstáte, objevujete, kým jste. Poznáváte, co vám sedí a co ne, kdy se cítíte dobře a kdy ve vlastní kůži. A všechno tohle se odráží i v tom, co nosíte.
To, co máme na sobě, je v dospívání jedním z prostředků, jak projevit svou identitu. Pamatuju si to sama. Když mi bylo patnáct, někteří z nás milovali hip hop a nejviditelnější způsob, jak to dát najevo, byly obrovské barevné tepláky. Nešlo jen o kus látky, ale o možnost vyjádřit svůj postoj, příslušnost, náladu. Když ji dětem vezmete, nevezmete jim jen tepláky. Vezmete jim prostor zkoušet a hledat vlastní cestu.
Čeho se škola vlastně bojí?
Škola není právní kancelář ani parlament. A rozhodně nemá být místem, kde se řeší, jak člověk vypadá, ale prostorem, kde se učí přemýšlet, pochybovat a růst. Kde se můžou zkoušet různé role, měnit názory a hledat, co člověku sedí. Když ten prostor omezíme, bereme dětem něco zásadního – šanci zkoušet, chybovat a postupně se formovat.
Zákaz navíc doprovází argumenty, které působí spíš jako parodie. Ředitelka školy pro ČT řekla, že důvody jsou „bezpečnostní, hygienické a zdravotní“. Vážně? Odhalené rameno jako zdravotní riziko? Tepláky jako hrozba pro bezpečnost? A co přesně jsou vlastně tepláky? Legíny? Volné úpletové kalhoty? A počítají se jen s krátkým topem, nebo i s dlouhým trikem? Tohle není výchova k řádu, to je prostor pro subjektivní soudy a zbytečné konflikty.
Příprava na život? Spíš jen na poslušnost
Dalším argumentem je údajná „příprava na budoucí život“. Jenže reálný svět vypadá jinak než korporátní příručka z devadesátek. Ne všechny profese mají dress code, a pokud někdo už na škole cítí potřebu odlišit se, většinou stejně nezakotví tam, kde se vyžaduje oblek a kravata. Ve světě, kde i miliardáři chodí do práce v mikině, působí tenhle argument spíš jako výmluva než vize.
Když jsem byla vloni na International E-commerce & Digital Summitu v Lobkowiczkém paláci, většina lidí tam přišla v oblecích. A pak přišel Tomáš Mikolov – světově uznávaný odborník na umělou inteligenci – v kapsáčových kraťasech, béžovém triku a sandálech. Byl to „vhodný“ outfit? Nejspíš ne. Ale změnilo to něco na tom, že mluvil brilantně a jeho poznatky byly pro publikum nesmírně cenné? Ani trochu. Na mě to působilo sympaticky – jako jasné gesto, že podstata je důležitější než forma. A tím nijak neshazuju lidi v oblecích. Jen chci říct, že ani v dospělém světě není uniformita měřítkem kvality.
A pak je tu úplně obyčejný fakt: děti jsou ve škole klidně osm hodin denně. Proč by tedy nemohly mít na sobě to, v čem se cítí pohodlně, pokud je to čisté a upravené? Co přesně je na teplákách tak nepatřičného? A proč by mělo být nutné se v létě potit v tričku s rukávy jen proto, že tílko neodpovídá něčí představě o „vhodném“ oděvu?
Zákazy týkající se oblečení nejsou o přípravě na život. Jsou o kontrole. O potřebě udělat z různorodé skupiny lidí masu, která se chová stejně a vypadá stejně. Ale škola by měla dělat pravý opak – ukazovat, že různost je v pořádku a že to, jak vypadám, je součástí toho, kým jsem.
