Talent ani půvab neznamenají nic při obraně proti psychickému peklu. To si totiž nevybírá. Jeho temnými zákoutími si prošla i violoncellistka Terezie Kovalová. Teď našla způsoby, jak se postavit nedostatku pozornosti, manipulaci, kritice i emocionálním přetlakům. Patří k nim péče o sebe, i kdyby měla být celoživotní.
Jaký máš dnes den?
Natřískaný, ale skvělý. Daří se mi v poslední době míň pracovat a víc dělat věci, které opravdu dělat chci, a ne do kterých sama sebe ušiju. Jsem chronický people pleaser. Vyrůstala jsem v tom, že se potřebuji nějakým způsobem zalíbit, a že když budu říkat ne, tak se nezalíbím. V posledních dvou letech se proto učím nastavit si zdravé hranice.
Ptám se, protože ses nedávno na sociálních sítích svěřila, že bojuješ s chronickou bolestí zad. Už je to lepší?
Dost rapidně se to zlepšilo, protože jednak se snažím po fyzické stránce a také pravidelně podstupuji sérii asistovaných psychedelických terapií. Někdo by řekl, že se cítí blbě, protože je mu špatně fyzicky, ale já postupně docházím k tomu, že je to spíš naopak. Že to, co se mi děje v hlavě, se odráží v mém těle. Není příjemné to slyšet, protože to člověku dává zcela právoplatně pocit, že si za to může sám.
Právoplatně?
No ano, já si za to můžu sama. Ale samozřejmě to nedělám vědomě. Když se ti něco takového děje v dětství, nedojde ti, že si ubližuješ. Dítě, které nemá tolik pozornosti, kolik by pro sebe potřebovalo, si ji začne přitahovat třeba tím, že je často nemocné. To byl můj případ. Byla jsem nemocná neuvěřitelně často a bohužel jsem si to i vymýšlela, protože jsem, zdá se, potřebovala víc pozornosti od rodičů. Každopádně, když se postaráš o tělo, může tě pak i podržet, když ti psychicky není nejlépe.
Zmínila jsi, že podstupuješ psychedelické terapie. Jak ses k tomu dostala?
Asi dva roky zpátky jsem začínala microdosingem psilocybinu. A poté v zahraničí není zakázané pracovat s takzvanými kouzelnými lanýži, které obsahují psilocybin. V České republice je legální pouze asistovaná terapie ketaminem, kterou nabízí klinika Psyon. A momentálně je také díky Nadačnímu fondu Psyres ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví otevřená studie Psiket pro pacienty s depresí rezistentní vůči standardní léčbě nebo pro depresi spojenou s onkologickým onemocněním. Nábor stále probíhá a v obou studiích se zkoumá rychlý antidepresivní účinek psilocybinu.
Jak taková terapie probíhá?
V prvé řadě musím říct, že mě velmi překvapilo, že se psychedelika mohou používat k léčbě závislostí, třeba na alkoholu, nikotinu, ale i na tvrdých drogách, a dle studií je potenciál velmi slibný. Abyste se u nás dostali konkrétně na ketaminovou terapii, musíte splnit celou řadu kritérií a musíte podstoupit lékařské vyšetření, že jste fyzicky a zdravotně v pořádku. A je také samozřejmě ideální, když člověk už nějakou dobu předtím chodí na klasické terapie. Sezení samotné pak probíhá tak, že jste v příjemné místnosti, ve které je lehátko a samozřejmě terapeut, který s vámi terapií prochází. Vezmete si danou látku a noříte se do sebe, máte různé vize, obrazy, něco zkrátka proběhne.
Co je na této terapii klíčové? Ten zážitek samotný, nebo jeho následné rozebrání?
Za mě je to určitě následná integrace. Mít silný zážitek je jedna věc, ale to, jakým způsobem se to následně uchytí do života, je za mě ještě důležitější. Možná i to je důvod, proč se tento typ léčby neuchytil už v sedmdesátých letech, protože ještě nebyl tolik podchycený v terapeutickém kontextu. V dnešní době se to velice monitoruje a klade se extrémní důraz právě na nezbytnost následné integrace, protože bez ní vám to nemusí přinést vůbec nic, kromě zajímavého prožitku.
Kromě těchto terapií chodíš i na ty klasické. Poprvé jsi, pokud se nepletu, byla u terapeutky ve třinácti letech.
Tehdy mě tam poslali rodiče, protože jsem zdrhla z domu, ale nedopadlo to úplně dobře. Pamatuji si, že jsem nějak narazila na to, že našim něco z toho sezení řekla. Tím pádem jsem k ní ztratila důvěru a už to nešlo. Pak se roky nedělo nic, a až když mi bylo lehce přes dvacet, tak mě můj tehdejší přítel přesvědčil, abych zkusila skupinové konstelace.
Celý rozhovor s Terezií Kovalovou najdete v říjnovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.
