Mají mladí lidé snadný život? Youtuber Karel Kovář, známý jako Kovy, vás vyvede z omylu. Drahé bydlení, přehlcené školy, rozvody rodičů, kvůli kterým mnoho dětí žije ve střídavé péči. A také nutnost hledat zdravý balanc na sítích. To už moc jednoduše nezní, že?
Neodpověděl jste za těch jedenáct let, co natáčíte videa, vlastně už na všechny otázky?
V poslední době spíš zjišťuji, že s tím, jak stárnu, začínám na některé otázky odpovídat jinak.
V jednom rozhovoru jste říkal, že dostáváte maily i od rodičů nebo prarodičů svých diváků. Přemýšlel jste, jestli začít tvořit i pro ně?
Tvořím pro každého bez rozdílu věku – hlavně podle toho, jak cítím, že bych to měl dělat. Počítám s tím, že když to půjde ze mě, bude to autentické a o tématech, která mě skutečně zajímají, diváky si to najde. Ono se to také dost těžko dělí podle věku. Někteří to mají třeba v patnácti srovnané líp než jiní v pětadvaceti. To mě naučilo, že rozstrkávání lidí podle generací možná ne vždy funguje tak, jak si to někdo na první pohled představuje.
Takže nemáte pocit, že by společnost byla polarizovaná právě generačně?
Společnost vnímáme jako polarizovanou už strašně dlouho. Nejhlasitější lidé jsou často ti nejradikálnější. Snadno tak můžeme nabýt dojmu, že jsou věci víc vyhrocené, než opravdu jsou. Z mých zkušeností, které se snažím čerpat hlavně z osobních setkání, vnímám, že je to velmi individuální. Někde ten dialog zkrátka probíhá dobře a někde hůř. Ale ano, mám pocit, že generační mosty ubývají. Že nás technologie a platformy, které používáme, opravdu rozdělují. Máme méně společných témat, než jsme měli dřív, a je složitější najít mezi sebou porozumění. Jednotlivé skupiny koukají na jiné druhy obsahu. Starší generace například ještě na televizi, mladší na Facebook a Instagram, nejmladší na TikTok, a občas se jednoduše míjejí. Proto je pro mě super každá platforma, každá věc, na které se generace mohou potkat, diskutovat o ní a vnímat ji společně.
Máme nějakou takovou platformu?
Určitě jich je víc. Pro mě osobně to bylo třeba StarDance. Pořad, na který koukají jak mladí, tak i starší, u kterého si může sednout celá rodina, a všichni se baví. Ale obecně mezigenerační dialog může probíhat právě i o těch různých druzích obsahu, kdy se můžeme vzájemně ptát, proč koukáme, na co koukáme, a co nás na tom baví. Občas se mi stává, že za mnou chodí mladí diváci a říkají mi, že jsem jediný youtuber, kterého jim rodiče dovolí sledovat, protože mě tak nějak znají. Tenhle extrémní přístup, kdy člověk na něco kouká a rodiče tomu nerozumí, proto to raději pro jistotu rovnou zakážou, mě dost mrzí.
A co přístup, kdy rodiče nerozumí tomu, na co dítě kouká, tak ho naopak nechají koukat, na co chce?
Ani to není ideální. Pokud to aspoň trochu jde, je myslím nejlepší spolu prostě mluvit. Ptát se. Proč na takové věci koukáš? Určitě tě to baví? Proč tě to baví? Možná zjistíte, že je ten obsah v nějakých věcech problematický, nebo naopak že baví i vás. Každopádně si díky tomu můžete rozšířit obzory. I když samozřejmě chápu, že někde to prostě nejde a že je věk, kdy to není úplně snadné.
Vaši rodiče věděli, co děláte na internetu, když jste v deváté třídě začal natáčet videa?
Věděli, že nosím do školy kameru, a občas jsem jim pouštěl, co jsme natočili se spolužáky. To bylo už v páté třídě. Potom věděli, že jsem začal publikovat nějaká videa, ve kterých komentuji hry – Let’s Playe. Ale vlastně nic konkrétního. Vzpomínám si, že první videa, která jsem jim pouštěl, byly parodie a že se jim smáli. A tehdy jsem si říkal, že to je super, že jestli to baví moje rodiče, tak že možná moje tvorba není jen pro děti.
Celý rozhovor s Kovym najdete v zářijovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.
