Odvrácená strana žen-superhrdinek. Když je síla vaše největší slabina

Superhrdinství se dědí? Spíš okoukává!

Odmalička jsem vyrůstala v rodině silných žen. Moje mamka a stejně tak její mamka jsou ženy, které zvládnou všechno na světě. Posekají zahradu, nařežou dřevo, navaří pro širokou rodinu a ještě se postarají o všechny blízké. Není potřeba se litovat. Slovo „nejde“ v jejich slovníku neexistuje. Stejně tak všechna jeho synonyma. Na blacklistu je mám i já.

Když si během života se vším poradíte, získáte cenné zkušenosti a jistý druh sebevědomí. Víte, že vás jen tak něco nerozhází. Ať se stane cokoli, nějak to urvete. Možná budete až po krk v bahně, ale i tak se poplazíte dál. Díky tomu na sebe budete moct být pyšná – yes, i tohle jsem dala! Realita je ale taková, že pocit zadostiučinění zažijete málokdy. Váš stoprocentní výkon ve všem je prostě standard, se kterým automaticky počítáte. Ve finále tak spíš bojujete s pocitem, že jste něco nezvládla. Protože třeba takový neuklizený byt znamená víc než to, že jste neměla chuť ani čas dávat ho do pucu. Neuklizený byt je pro vás odrazem vaší neschopnosti. A na to se fakt dívat nechcete!

Vaše sebehodnota by neměla vycházet z toho, co všechno jste zvládla | Zdroj: Shutterstock

Proč je to problém

Tenhle mindset se promítá do veškerého fungování v životě. V každé situaci počítáte s tím, že si poradíte. Neděláte vědomé volby. Fungujete na autopilota. I když jste nemocná. I když je toho na vás moc. I když máte nejrůznější obavy. I když potřebujete týden prospat v posteli a slyšet, že jste dost dobrá bez ohledu na to, kolik toho zvládnete, nebo nezvládnete.

Možná vás někdy zničehonic rozbolí hlava, cítíte návaly úzkosti nebo slyšíte tichý hlásek, který vám radí: „Zpomal.“ Vy se ho ale naučíte nevnímat. Místo něj aktivujete ten silnější, který křičí: „To přece dáš.“ A tak se naučíte potlačovat svoje potřeby. Odnaučíte se zastavit i ve chvíli, kdy to vaše tělo nebo duše potřebují až bolestně moc. 

Vymknutý kotník? Nelituj se!

To, jak moc se potřebuju zařadit do rodové linie schopných žen, jsem natvrdo pocítila před pár týdny. Skoro ve stejnou dobu jsme si s babičkou obě poranily nohu. Babička si zlomila nejdřív kost v jedné noze a den nato, kdy nevydržela chvíli nic nedělat, si zlomila druhou. Výsledek? Obě nohy v sádře a na pár týdnů vozíček. Babička se samozřejmě rozhodla, že se nebude litovat, a už pár dní poté vozík odstavila a po zlomených nohách chodila. Každý den se bůhvíjak dostala po schodech na zahradu dolů a pak se zase hezky vyplazila zpátky nahoru.

Já si chvilku nato vymkla kotník. Žádná zlomenina, jen pohmožděné vazy. Babička mi hned volala, ať na sebe dávám pozor a nepodcením rekonvalescenci. Absurdní. Ona chodí po zlomených nohách a mně říká, ať odpočívám?

Vymknutý kotník | Zdroj: Shutterstock

V tu chvíli jsem si uvědomila, že je úplně jedno, co mi babička nebo mamka říkají. Dávají mi příklad tím, jak se chovají, jak k sobě přistupují. Pokud babička chodí po zlomených nohách, tak já si přece nemůžu stěžovat na svůj kotník. Pokud mamka se zlomenou nohou odřídí sedm hodin v kuse na dovolenou, já se nemůžu na nic „vymlouvat“.

Kdybych nezvládla dojít o berlích do práce, kdybych nezvládla dojít na nákup, co bych byla? Hypochondr. Neschopná. Jediná, která se lituje. Moje sebehodnota, která do velké míry staví na tom, že si se vším poradím, by byla fuč. Čeho bych se pak chytila? Moje já by vlálo ve větru a nemělo by se čeho zachytit. To radši zahodím berle a budu se tvářit jako hrdinka. Bolest kotníku bude určitě menší než ta v duši, kdybych si připustila, že nejsem silná žena.

Odvaha superhrdinkou nebýt

Od babičky s mamkou jsem sice zmíněné vzorce chování převzala, neznamená to ale, že je nemůžu přepsat. Uvědomuju si, že za každých okolností silná být nemusím. Že občas něco nezvládnout neznamená selhání. Naopak – právě tehdy se ze mě stává skutečně silná žena. Protože nejtěžší boj je zvítězit sama nad sebou.

Myslím, že je to výzva pro každou z nás. Dokázat sama sobě říct: „Tohle vím, že bych zvládla, ale nemusím to zvládnout za každou cenu.“