Kam zmizelo naše dětské „Jůůů“? Umění žasnout jako lék na svět v poklusu
Kdy jste naposledy zůstali stát v němém úžasu? A teď nemám na mysli údiv nad velikostí hromady krabic od předvánočních zásilek u stanoviště s kontejnery. Spíš chvíli, kdy jste si všimli něčeho krásného. Klidně i nějaké drobnosti, která se dotkla vašeho srdce. Umíte ještě vůbec žasnout v každodenním shonu? A je to pro život podstatné?
Na tuhle myšlenku mě přivedlo štěně. Ano, i půlroční jezevčík umí žasnout. Ráno pár dní před Vánoci jsme se vraceli domů a na okraji parku se ozval kos. Dlouhý trylek, zamilovaná píseň, úplně jako na jaře. Pejsek se zastavil, kosa slyšel poprvé. Naklonil hlavu, dlouhé ucho svěšené skoro k zemi, a soustředěně naslouchal. „Zajímavé, kdo to asi je, jak je velký, mohl bych ho chytit?“ Oči plné otázek a údivu.
Dívali jsme se směrem, odkud zpěv vycházel, docela dlouho. A mně došlo, jak je to vzácná chvíle. Umět se dívat, naslouchat, umět se zastavit. Objevit v sobě znovu smysl pro všední krásné maličkosti, který jsme mívali v dětství.
Hledání ztraceného úžasu
Čas na úžas se v průběhu let nějak vytratil. Máme nabité kalendáře, náročnou práci, rodinu a spoustu povinností. Jenže teď je leden, venku skoro pořád zima a tma, ideální čas na zpomalení rytmu i myšlenek. Teď je jedinečná příležitost si připomenout, že život není jen nekonečný seznam úkolů. Že úžas nad krásnými maličkostmi v něm má svoje místo a prospívá naší psychice:
zklidňuje mysl a zmírňuje stres
přináší inspiraci a podporuje kreativitu
podporuje postoj, že svět je v pořádku a život má smysl
pomáhá nám vypnout vnitřní monolog a prožívat přítomnost
vyvolává v nás pocit, že jsme součástí něčeho většího, a mění pohled na naše aktuální problémy
Vždycky je na co se dívat
Nespěchejte a dívejte se chvilku, zkuste žasnout nad tím, že krása nikam nezmizela. To jen vy jste ji zapomněli vnímat. Když se to znovu naučíte, možná zjistíte, že svět je mnohem laskavější, než se někdy zdá.
Co třeba barevný západ slunce a oranžové odlesky v oknech domů? Lednové nebe plné hvězd za mrazivého večera? Sněhulák v parku, který jako by vystoupil z Ladových obrázků? To přece stojí za malé zastavení.
Co potřebujete, abyste zase dokázali žasnout?
1. Tady a teď: Zastavte kolotoč myšlenek
To je možná trochu otřepaná rada, ale je to základ. Těžko si cestou z práce všimnete barevné večerní oblohy, když jste myšlenkami u toho, co vás dnes naštvalo nebo co musíte ještě všechno stihnout, než půjdete spát. Úžas může přijít tehdy, když zastavíte vnitřní monolog a dovolíte si jen se dívat.
2. Ve vlastním středu: Vnímejte své pocity
Žasnutí je vlastně malá radost. Vzácná emoce, kterou si často neužijete naplno, protože „není čas“, „není vhodná chvíle“, „musím být produktivní“. Jenže když se odpojíte od vlastních pocitů, od schopnosti prožívat krásu, přestanete být sami sebou. A vy přece nechcete být jen stroj na plnění povinností.
3. Umění vděčnosti: Úžasné věci jsou všude kolem vás
Radost a údiv dokážou vyvolat i zdánlivé maličkosti. Třeba vánočně osvětlená tramvaj, která ještě před nedávnem těšila pasažéry i kolemjdoucí uprostřed vánočního shonu. Nebo stromy pokryté námrazou, jako by kolem prošel legendární Mrazík s berlou Mrazilkou.
Žasněte každý den
Mnoho lidí žasne jen výjimečně – třeba na dovolené, když stojí před obrovským vodopádem nebo exotickou scenérií.Jenže když si dovolíte žasnout jen tehdy, když je něco „velké“ nebo „výjimečné“, ochuzujete sami sebe. Stejně tak pokud si na prožití úžasu nedopřejete dost času a místo toho chcete rychle ulovit tu nejlepší fotku, která zaboduje na sociálních sítích.
Schopnost žasnout není dětinská. Je léčivá. Učí vás zpomalit, užít si přítomný okamžik, vnímat radost a být vděční. Vrací vám lehkost, kterou jste možná cestou do dospělosti někde ztratili.
