„Nesmíš si to tak brát.“ Proč dobře míněné rady lidem s depresí ubližují
Když se vám někdo svěří s psychickými problémy, první reakce rozhoduje. Jaké věty raději spolknout a čím je nahradit, abyste svému blízkému opravdu pomohli?
„Seš moc citlivá.“ „Běž se projít ven.“ „Tak na to už nemysli.“ „Všichni máme nějaký problémy.“ Tohle všechno – a mnohem víc – jsem slyšela, když jsem se doma svým blízkým svěřila, že mi diagnostikovali depresi. Nastavení mysli a procházky v parku fakt nepomáhají, když váš mozek nefunguje tak, jak by měl. Ať už jde o genetické predispozice, nebo o těžké období, může se stát, že serotonin v mozku zkrátka chybí.
Jistě, pohyb, péče o sebe a aktivity, které máte rádi, pomáhají jako prevence. Ale z depresivní jámy se člověk vždycky nevytáhne sám. V tu chvíli už je potřeba odborná pomoc a někdy i medikace.
Jak těžké je říct si o pomoc
Přiznat si, že potřebujete pomoct, je samo o sobě obrovsky těžké. Na konci roku 2024 jsem měla úraz, kvůli kterému jsem nemohla chodit. Přestože jsem velký introvert, izolace a nemožnost jít se jen tak projít mi sebraly pevnou půdu pod nohama. Navíc jsem v tu dobu končila ve stresující práci a zatím jsem neměla novou. Do toho škola, peníze, nemocný pes a k tomu pocit, že jsem sama a že nic nezvládám.
Na Štědrý den, když jsem připravovala bramborový salát „pro jednoho“, mě poprvé napadlo, že by možná bylo lepší, kdybych tady nebyla. Že mi život dává najevo, že už tu pro mě není místo. A to byl okamžik, kdy mi došlo, že to sama nezvládnu. Objednala jsem se k terapeutovi, pak k psychiatričce. Trvalo mi pár sezení, než jsem přestala odmítat antidepresiva a řekla si, že je zkusím.
Křehký okamžik a necitlivé reakce
Když jsem se pak chtěla podělit o diagnózu s rodinou, jejich reakce byla jiná, než ve kterou jsem doufala. A protože člověk, který se svěřuje, je v té chvíli extrémně zranitelný, sepisuju malý návod, jak nereagovat.
Zlehčování problému
„Nesmíš si to tolik brát.“
„Všichni máme problémy.“
„My to taky neměli lehký a nějak jsme to zvládli.“
„Vy mladí nic nevydržíte.“
„To nevypadalo, že je ti tak špatně.“
Nevyžádané rady
„Musíš se víc hýbat. To pomáhá.“
„Choď víc na sluníčko.“
„Snaž se, abys ty prášky nemusela brát.“
Co naopak pomáhá
Ze všeho nejdůležitější je podpora. Stačí říct, že toho člověka máte rádi, že si vážíte, že se vám svěřil, a zeptat se, jestli můžete nějak pomoct. Vyjádřete důvěru, lásku a buďte přítomni i v té bolavé chvíli, kdy vás váš blízký potřebuje. Zkuste lehký dotyk na záda a pokud ucítíte, že to druhému bude příjemné, obejměte ho.
Zároveň pomáhá, když posloucháte a zajímáte se. Můžete se zeptat, kdy je dotyčnému lépe, kdy hůře. Nebo si sami něco zjistit o depresi a dovzdělat se. Člověk, který tím prochází, většinou sám intenzivně hledá odpovědi a je velká úleva mít vedle sebe parťáka, který rozumí alespoň základům.
Co říct:
„Děkuju, že ses mi svěřila. Vážím si tvé důvěry.“
„Mrzí mě, že se tak cítíš. Mám tě moc ráda.“
„Jsem tu pro tebe.“
„Chceš, abych ti s něčím pomohla?“
Nejste v tom sami
Deprese a úzkosti nejsou okrajový problém. Během života se s nimi setká každý pátý člověk. U žen je navíc deprese diagnostikována až dvakrát častěji než u mužů, píše Národní zdravotnický informační portál. I proto je důležité vědět, jak správně reagovat. A pokud se bojíte, že řeknete něco špatně, jen poslouchejte, dejte druhému najevo lásku a podporu. Někdy je tohle přesně ta podpora, kterou druhý člověk potřebuje ze všeho nejvíc.
