Nenávidím smalltalky! Nutit se do konverzace mi fakt nedává smysl
Nastoupíte do výtahu a vtom přistoupí kolega. Najednou nevíte, kam se dívat, co dělat s rukama. Ticho vás tíží, a tak radši promluvíte. „Venku už docela přituhuje, že jo?“ A tradá, smalltalk neboli konverzace úplně o ničem je na světě. Je to ale vážně nutné?
Možná si říkáte, že na smalltalcích není nic špatného. Zkrátka s někým prohodíte pár vět, co je na tom? Možná se dozvíte něco zajímavého, možná tahle konverzace bude začátkem nového přátelství, možná někomu zlepšíte den.
Jasně, když je to nenucené a přirozené, proč ne. Každopádně vnímám velký rozdíl mezi tím, kdy konverzujete proto, že chcete, a tím, kdy mluvíte proto, že „musíte“. V tom druhém případě k tomu nevidím žádný relevantní důvod.
Honem něco řekni!
Do situací, kdy se „hodí něco říct“, se každý dostává poměrně často. Jste na rodinném obědě, když vtom zůstanete na chvíli sama se strejdou z druhého kolene v obýváku. Jdete do práce a dva kroky od vás jde kolega z jiného oddělení. Stojíte na zastávce a vedle vás stojí soused. Nikdo z nich není člověk, s nímž byste vedla hluboké rozhovory, ale zároveň se trochu znáte. Nechcete působit odtažitě nebo arogantně, tak začnete mluvit. Obecně, tak nějak o všem a o ničem. Hlavně, aby nebylo ticho. Jenomže je za tím skutečný zájem?
Myslím si, že lidé často nekonverzují proto, že je druhý člověk zajímá, ale proto, že zakrývají vlastní nejistotu. Ustát ticho? To chce kuráž. Vzpomeňte si na situace, kdy jste se cítila nejistě a radši jste zaplnila prostor slovy. Člověk jimi dokáže odvést pozornost od toho, co nechce, aby bylo vidět – jak vypadá, jak se tváří, možná jak se cítí. Když si ale uvědomíte, proč se do konverzace nutíte, je to první krok k tomu, abyste se od tohoto tlaku osvobodila.
Ticho není vaše zodpovědnost
Když nastane ticho, možná i vy cítíte, že je to váš problém. Že jste tím, kdo ho musí vyplnit, aby situace nebyla trapná. Přitom ticho je kolektivní záležitost a není důvod za něj cítit odpovědnost. Pokud jste ve skupině lidí, kde se chvilku nemluví, neznamená to, že vy musíte být tím, kdo „zachrání atmosféru“. Klidně to může udělat kdokoli jiný. Anebo taky nemusí nikdo.
A tohle uvědomění je podle mě zásadní. Smalltalk sám o sobě není špatný. Špatné je jen to, když ho vnímáte jako povinnost. Když si myslíte, že mlčení = problém, který musíte vyřešit.
Ticho může být intimnější než slova
Zároveň je dobré se zamyslet nad tím, jestli je potřeba pořád něco říkat. Na tichu je totiž i něco zvláštně intimního. Když ve vztahu dokážete mlčet, aniž by to bylo tíživé, je to dobré znamení. Většinou vám to jde s někým, s kým už máte prohloubený vztah – s mámou, s partnerem, s nejlepší kamarádkou. A přesto může být příjemné mlčet i s někým, kdo vám tak blízký není. Jen si vyměnit úsměv, podívat se jeden druhému do očí a nepotřebovat nic dodávat. Někdy ticho prohlubuje blízkost víc než slova. Někdy slova jen překáží.
Dovolte si nic neříkat
Až budete příště v situaci, kdy budete cítit tlak, že máte promluvit, zastavte se. Zeptejte se sama sebe: „Doopravdy chci něco říct, nebo mám pocit, že musím?“ Pokud je to ta druhá varianta, zkuste tentokrát neříkat nic. Uvidíte, že se svět nezboří. A možná zjistíte, že ticho je osvobozující.
