Nepředstavím si mamku ani cestu do práce. „Problém“ zvaný afantazie mi komplikuje život
Když myslím na mamku, v těle se mi rozlije příjemné teplo. Rozhodně si ale nepředstavím její barvu vlasů, postavu ani úsměv. Můj mozek totiž nedokáže vytvářet mentální představy. Tahle zdánlivá maličkost ovlivňuje můj život mnohem víc, než by se mohlo zdát.
Odjakživa mi spousta věcí nešla. Nedokázala jsem bez předlohy nic nakreslit. Z příkladů, kde si máte v hlavě otočit těleso, mi málem explodoval mozek. A slepá mapa? To byl vtip sám o sobě. Já totiž nic jiného v hlavě než slepou mapu nemám.
Jako dítě jsem ale vynikala v jiných věcech, takže moje okolí nepoznalo, že je něco jinak. Ani mě samotnou nenapadlo, že tolik různorodých potíží má společného jmenovatele. Tehdy jsem ještě netušila, kolika překážkám budu v životě čelit.
Odpověď, která všechno změnila
Pocit, že jsem jiná – někdy až neschopná –, začal v posledních letech sílit. Jako by mi půlka mozku vůbec nefungovala. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč mi nejdou úplně banální věci. Proč si nedokážu vybavit obličej člověka, se kterým jsem se před chvílí seznámila. Proč si nepamatuju cestu autem, kterou jsem jela stokrát. Proč si ve filmu pletu vraha s vyšetřovatelem. A proč tohle ostatní dokážou, jenom já ne.
Úleva přišla teprve pár měsíců zpátky. A to po několika hodinách googlení a zdlouhavých konverzací s AI boty. Odpověď byla jasná. Afantazie.
V mém případě jde o afantazii multisenzorickou. V praxi to znamená, že si nepředstavím…
… obraz psa z dětství
… hlas nejlepší kamarádky
… chuť citronu
… vůni levandule
… hebkost plyšáka
Život jako hra na slepou bábu
Svou představivost bych přirovnala ke hře na slepou bábu. Představte si (pokud to dokážete), že vám někdo zaváže oči, chytne vás za ruku a projde s vámi dveřmi do místnosti. Otočí vás o 180 stupňů. Moc dobře víte, že jste uvnitř a dveře máte naproti sobě. Jen nevíte, jak vypadají.
Stejně tak já – když si chci vybavit dům, ve kterém jsem vyrůstala, ten prostor vnitřně cítím. Vím, že v mém pokoji je po levé straně postel, po pravé skříň. Vím, že jedna stěna je hnědá a ostatní bílé. Spoustu detailů znám, jen je nedokážu seskládat do obrazu.
Moje faux pas z pohovoru
Ukázková situace toho, jak mi afantazie komplikuje život, se stala před třemi lety. Ucházela jsem se o svou současnou práci. Na prvním kole pohovoru si mě vyzvedla potenciální šéfka a odvedla mě do zasedačky. Udělala jsem dobrý dojem, postoupila jsem.
Druhé kolo. Stejné místo, stejná žena. Přijdu na recepci a paní za pultem se mě ptá: „Koho hledáte?“ Nedokážu si vybavit jméno šéfky. Začnu nervózně lapat po dechu. „Tak mi aspoň řekněte, jak vypadala,“ navrhne recepční. Eh. Netuším. Vysoká? Dlouhé vlasy? Brýle? Marně se snažím vybavit si jakýkoli detail. „A kde jste s tou paní minule byla? Tady v patře vlevo?“ zkouší mi pomoct. Tohle neskončí dobře, říkám si v duchu.
Naštěstí si vzpomenu, že mám jméno šéfky v mailu. Tenhle trapas přežiju. Nejvíc na světě jsem ráda, že tuhle scénku nikdo jiný nesleduje. Chtěla jsem udělat dobrý dojem, ne působit jako totálně nekompetentní člověk!
Sejde z očí, sejde z mysli
To, že si nedokážu nic představit pomocí základních smyslů, má mimo jiné velký dopad na mou paměť. Lidé s afantazií mají podle studie Monzel et al. (2024) větší potíže s vybavováním epizodických a autobiografických vzpomínek.
Bez obrazů se vzpomínky ztrácí rychleji a bývají méně detailní. Jak výstižně napsal někdo v podpůrné facebookové skupině Aphantasia Awareness Group:
„Jako by vzpomínky neměly žádnou strukturu.“
Kromě emocí si nedokážu z minulosti nic vybavit – a to někdy vážně bolí. Nepředstavím si babičku, která zemřela. Ani bráchu, který žije v cizině. Jsou dny, kdy bych dala všechno za to vidět to, co už vidět nemůžu.
Můj klíč k paměti
Neznamená to ale, že jsem v životě nonstop zmatená. Nepřijdu domů a neříkám si: „Aha, my máme šedý koberec.“ Tohle všechno nějak vnitřně vím. Jen to nedokážu vidět „vnitřním okem“.
Vzpomínky a fakta si zkrátka ukládám jinak než ostatní – přes systém, čísla, abecedu. Když se učím státy EU, nepředstavím si mapu. Seřadím si je podle abecedy. U písmene „L“ si vytvořím tři mentální háčky, na které si zavěsím Lotyšsko, Litvu a Lucembursko. Výsledek je stejný – fakta si pamatuju.
Jiná neznamená špatná
Afantazie ovlivňuje celý můj život. Když se mě na pivě někdo zeptá, který herec mi přijde nejhezčí, nebo jak to vypadalo na dovolené, nemám co říct. Ale vysvětlovat celou tuhle věc... no, to bych byla za největšího zabijáka konverzací.
Afantazie mě ale naučila žít jinak. Víc poslouchat, víc vnímat atmosféru. Sice nepostřehnu, že má kamarádka nový účes, ale všimnu si, že ji něco trápí. A to je taky způsob, jak být v kontaktu s realitou. Jen trochu jiný.
