Spolubydlení po třicítce? Něco, co miluju a nepotřebuju před nikým obhajovat

Pocházím z vesnice, kde se toho moc nedělo. Každé odpoledne po škole jsem se držela ve městě tak dlouho, jak mi rodiče dovolili – bylo tam živo i kamarádi a trávit čas doma mě nebavilo. Vize toho, jak chci jednou žít, se mi začala v hlavě formovat, když jsem v televizi poprvé viděla seriál Přátelé. Velké město, spousta lidí, kamarádi, zábava a láska. Nijak jsem se tou představou netajila a okolí mě většinou hned uzemnilo: „Moc si to maluješ, život není jako nějakej blbej seriál.“

Jsem ale dost tvrdohlavá. Před prvákem na vysoké jsme s kamarádkou daly dohromady první spolubydlící partu, našly parádní byt v centru a vysněný život mohl začít. A světe div se, okolí mělo pravdu. Nebylo to jako v seriálu. Ve skutečnosti to bylo ještě mnohem lepší. Bylo to tak moc super, že i když mám dávno dostudováno, nechci na svém způsobu bydlení nic měnit.

Nejlepší výhoda spolubydlení, na kterou se zapomíná

V dětství a dospívání je jednoduché navazovat přátelství – máte víc času i příležitostí. Ale čím jste starší, tím je to těžší. Lidi sice potkáváte pořád, třeba v práci, na grilovačce nebo na kurzech. Ale poznat někoho do hloubky? To už vyžaduje více prostoru, důvěru a taky trochu štěstí. Navíc s věkem narážíte na nové vrstvy nepsaných pravidel. Může jít holka s klukem na kafe, i když má doma přítele? Je normální chtít se v dospělosti spřátelit s opačným pohlavím a nečekat od toho nic víc? Pro většinu lidí je tohle, i v dnešní době pokroku, podezřelé nebo přinejmenším divné.

Všechno tohle řeší spolubydlení. Lidi tam prostě jsou. Nepotřebujete plánovat schůzky, zvát se navzájem na drink ani vysvětlovat partnerovi, proč jdete pokecat s někým, kdo má vousy. Když si chce někdo povídat, přijde do obýváku. Když nemá náladu, zavře se do svého pokoje. Ani se nenadějete a za pár měsíců se znáte líp než kdejaký pár po roce chození. Ve spolubydlení se totiž přetvářka dlouho neudrží.

Třicet… A co jako?

Jak se blížila moje třicítka, začala mě lehce svírat úzkost. Ne z věku samotného, ale z toho, co se čeká. Že se sbalíme z toho „studentského“ bytu, pořídíme si něco vlastního, vybereme si šedý nebo krémový gauč a začneme žít dospěle. Jenže mně bylo fajn tak, jak to bylo. V bytě s kamarády. A taky s přítelem, se kterým žiju už osm let a celé mu to připadá stejně přirozené, jako mně. Třicítka přišla, pořádně jsem ji oslavila. A nic se nestalo. Nestal se ze mě usedlík, co by najednou potřeboval domácí štěstí jen v páru.

Jasně, že slýcháme otázky, kdy už si pořídíme něco svého a začneme „normálně bydlet“. Ale co když tohle je pro nás normální? Pořád věřím tomu, co se ve mě zrodilo už kdysi: že nejlepší věci se dějí, když žijete s lidmi. Ne jen s partnerem, protože to tak dělají všichni. Ale i s dalšími, kteří váš život obohatí – svými úhly pohledu, nočními rozpravami v obýváku nebo talířem lasagní, které zrovna udělali navíc. A že díky tomu můžeme žít v obřím bytě, který bychom si sami nemohli dovolit, to už je jen bonus.