Nejdřív práce, potom zábava? Často melu z posledního úplně zbytečně
Splnit povinnosti a pak si zaslouženě odpočinout. To je moje celoživotní nastavení. Nejprve deadliny v práci, pak uklidit, uvařit, koupit dárek kamarádce. Vždycky je přede mnou nekonečný to do list. Mohlo by se zdát, že jsem superžena, která všechno zvládá. Jenže realita je taková, že někdy jsem protivná a vyřízená.
Možná za to může výchova, možná moje povaha. Pravděpodobně obojí. U nás doma platilo: nejdřív úkoly, pak hraní. V sobotu nejdřív práce na zahradě a až potom kamarádi. Tenhle přístup není špatný. Díky němu jsem se naučila věci nevzdávat a dotahovat do konce. Na druhou stranu, často pracuju víc, než je potřeba. A moje tělo i hlava za to platí.
Nikdy nic neodkládám!
Když přijde náročné období, umím zabrat. Vždycky si každý úkol naplánuju, hecnu se a jedu. Navenek to vypadá, že zvládám všechno – práci, studium, uklizený byt, přátele, partnera. Jenže pravda je taková, že často jedu nadoraz. Moje hlava se nezastaví a pořád chrlí, co ještě musím udělat: koupit letenky, vymyslet dárek taťkovi k svátku, navštívit babičku, umýt okna, odnést balíček na poštu… Každá maličkost se v mé hlavě promění v urgentní úkol. Jako by neexistovala možnost „tohle teď klidně počká“.
V praxi to vypadá asi takhle: už jen dodělám salát a pak si dám pohodu. Jenže – když už budu v kuchyni, tak rovnou vynesu koše. A když už jdu s koši, vezmu i lahve z minulého víkendu. A když už jsem venku, skočím na menší nákup, ať máme o víkendu co jíst. A tak se z dvaceti minut stane hodina a půl. Povinnosti se kupí a já mám pocit, že musím udělat všechno. A hlavně hned.
Stěhování mi nastavilo zrcadlo
Že mám problém, jsem si připomněla minulý týden při stěhování. Cílem bylo dostat věci z bodu A do bodu B. Ale já si k tomu přidala: vydrhnout linku, umýt koupelnu, vyčistit dveře, okna, vytepovat koberec, vymalovat celý byt… Jo a to všechno do tří dnů. Protože proč si to neudělat těžší, že jo. Jako by nestačilo, že se musím narychlo přestěhovat a k tomu chodit do práce.
Zatímco čistím každý roh nového bytu, přemýšlím, kolik věcí ještě musím dát do pořádku, než je všechny přestěhuju do nového. Vydrhnout kořenky? Vyprat závěsy? Samozřejmě! Přitom jde o činnosti, které vůbec nehoří. Tyhle maličkosti můžu dodělávat postupně až po přestěhování. Nemusí být všechno dokonalé. Svět se nezboří. Ale já si prostě nemůžu pomoct.
Kde se to ve mně bere?
Pořád si kladu otázku: proč potřebuju mít všechno hned? Bojím se, že bych selhala? Že bych zklamala sebe nebo ostatní? Možná chci mít hlavně rychle klid. Abych si to „odmakala“ a pak už byl pokoj. Jenže i tenhle přístup je past. Protože pokoj stejně nikdy nepřijde – vymyslím si další a další povinnosti.
A přitom – kdybych jeden večer řekla: „Hele, dneska na to kašlem, pojďme na pivo,“ svět by se nezbořil. Naopak. Byla bych víc v pohodě a nepřišla bych si tak vyšťavená. Nikdo po mně totiž nechce, ať lítám jak hadr na holi. To si dělám sama. A taky jen já můžu změnit svůj přístup a nastavit si život víc udržitelně.
Někdy se umím zastavit a říct si: „Klid, tohle počká. Co bys teď potřebovala? Teplou sprchu a číst si zachumlaná v dece? Dobře, tak to uděláme.“ Jsou ale i dny, kdy jsem na sebe tvrdá a nic si neodpustím. Asi mě ještě čeká dlouhá cesta k tomu, abych našla balanc mezi povinnostmi a zábavou. Ale rozhodně vím, že svůj přístup chci změnit. Učím se to. Pomalu, ale jistě.
A jak to máte vy? Taky si na sebe nakládáte víc, než je nutné? Nebo si umíte říct dost a dovolit si odpočívat? Podělte se se mnou v komentářích. Třeba mě podpoříte, že v tom nejsem sama.
