Fuckupy z dovolené v Indonésii aneb Jak jsme přežili otravu jídlem i zrušený let
Do Asie jsem chtěla roky. Fakt moc. Můj kluk ale na exotiku není. Takže mě to stálo trochu podprahového přemlouvání. A…? Uspěla jsem! Domluva zněla: tři týdny v Indonésii. Podmínky? Všechno zařídím já a nesmí se stát žádný fuckup. Odpřísáhla jsem obojí, ale splnila jsem jen jedno z toho. (Promiň.) Tohle je příběh naší tragikomické dovolené.
Stresy ještě před odletem
Pět dní do odletu. Balím poslední lněnou košili, v práci honím uzávěrky – a vtom obdržím mail, který rozhodně nechci číst: „Váš let se ruší. Bez nároku na přebookování.“ Krve by se ve mně nedořezal.
V tu chvíli měl každý z nás v letenkách, vízech a ubytování zhruba padesát tisíc. A najednou to vypadá, že nikam nepoletíme. Dali jsme s Ondřejem nouzový call z práce a narychlo koupili nové letenky – o 14 tisíc dražší. Ideální to nebylo, ale aspoň jsme zachránili dovolenou.
Doufala jsem, že peníze z původních letenek nějak vybojuju zpátky. Teď jsme ale měli jiné starosti – místo dvou letů nás čekaly tři a na přestup jsme měli méně než dvě hodiny. Zprostředkovatel nás ještě upozornil: „Letadla na sebe nečekají.“ Super…
Sprinty na letišti
Překvapení: letadlo mělo zpoždění. Hodinu. Na přestup zbývalo třicet minut. Když jsme konečně přistáli a dveře se pořád neotvíraly, lil ze mě pot jak později v džungli.
Gate snad kilometr daleko. Eskalátory, dlouhá hala, jedna zastávka vlakem. Běžíme. Konečně dorážíme ke gatu – a fronta u letušek se teprve tvoří.
Uf. Tohle dáme. Bezproblémová dovolená může začít. Nebo aspoň to jsem si v tu chvíli myslela. Naivně.
Moje chilli ego mě málem zabilo
Z jídla jsem měla největší respekt. Očkování jsme s přítelem poctivě vyřešili, probiotika brali už týden předem. Jenže Indonésie prostě není Evropa. Když vidíte mrtvé slepice ležet na pultu ve třiceti stupních, dojde vám, že tohle není pro slabé povahy (tedy spíš slabé žaludky).
Ačkoli jsme si slíbili, že budeme jíst opatrně, hned první den jsme porušili snad všechna doporučení. Street food byl neuvěřitelně dobrý – a my chtěli ochutnat všechno.
Třetí den si pochvalujeme, jak se cítíme dobře. K večeři si dáváme instantní nudle. Já samozřejmě sahám po těch s označením „extra spicy“. Jsem jak pes s Pavlovovým reflexem. Vidím pálivé = slintám. Na pokladně mě pán varuje. Já pobaveně mávám rukou – prosím vás, v chilli soutěžích bych vyhrála levou zadní, tak mě, pane, laskavě nepoučujte.
Jenže české „extra spicy“ a indonéské „extra spicy“ je asi jako české vs. italské rizoto. Jiný vesmír. Nudle do sebe láduju co nejrychleji, abych to měla za sebou. A pak to přijde.
V puse se mi tvoří tak husté sliny, že vypadám jako člověk se vzteklinou. (A to jsem ještě nepotkala žádnou opici.) Dusím se, plivu sliny, Ondřej na mě nervózně kouká. Zvyšuju hlas, ať nevyšiluje, ať mě uklidňuje. Ondřej se teda tváří, jakože dobrý, já piju hektolitry vody a asi za patnáct minut padám úplně vyřízená do postele s tím, že pálivé jídlo teda už nikdy.
Tohle předsevzetí mi vydrželo asi podobně dlouho jako člověku s kocovinou, co se zapřísáhl, že už nikdy nebude pít. Další den už jsem do sebe ládovala další pikantní šmakuládu.
Street food: Proklatě dobrý, ale proklatě nebezpečný
Já přežila. Jdeme spát. To ještě netušíme, že boj o přežití za chvilku bude svádět ten druhý. Třetí noc. Dvě ráno. Budí mě Ondřej – bledý, zpocený, každých pár minut zvrací, má průjem. Když se vrací ze záchodu, ujišťuje mě, že do Asie už nikdy nepojede. Za chvíli zoufale brečí, že nám zkazil dovolenou. Tenhle emocionální twist mi přijde trochu srandovní, zároveň ale o něj začínám mít seriózní strach. Hlava mi jede na 100 %.
Mám volat záchranku? Stačí 112?
Mám shánět léky?
Mám stornovat zítřejší let do další části země?
Kde najdu ubytko na další den, kde budou mít check-in od 10 ráno?
Noční bojovka: Sháním léky, aniž bych věděla jaké
Nepanikařím. Musím obstarat léky. Zhruba mezi 3. a 4. hodinou ráno se vydávám na recepci. Určitě tam budou mít lékárničku, říkám si. Jenomže naneštěstí na 24hodinové recepci nikdo není.
Venku narazím na noční ostrahu. V mobilu pánovi ukazuji přeloženou zprávu v indonéštině a prosím o pomoc. Přes aplikaci Grab mi objednává léky. V apce na mapě sleduju kurýra, jak se blíží. Když už je skoro u mě a já nikoho nevidím, připadám jsem si jako Harry Potter s Pobertovým plánkem. Čekám, že z keře vyskočí myš – v mém případě s léky v packách. Nakonec z temnoty vystoupí obyčejný kluk a podává mi balíček s léky a vodou.
Naštěstí tyhle bylinné zázraky za pár hodin zabraly. Sehnala jsem další ubytko, obstarala dietní stravu a koupila letenky na další den. V tu chvíli jsem se cítila jako superwoman. Nic mě nerozhází. Fakt jsem na sebe byla pyšná.
Ajaj, ztratila jsem to nejdůležitější…
Další vážný problém přišel zhruba v polovině dovolené. Byl to krásný den. Vyrazili jsme na východ slunce k sopce Bromo. Jeden z nejkrásnějších momentů naší dovolené.
Cestou zpátky zastavujeme na nádherné louce. Půjčuju si přítelův mobil, protože fotí líp než ten můj. A vtom zapomenu na ten svůj. Najednou je fuč. Kde? Absolutně netuším, někde na té obří louce. Věřím, že se najde. Nebo ne? Chvílemi vyšiluju. Mám v něm všechno – Airbnb, Revolut, letenky. Po 15 minutách na mě mává Ondřej s mým telefonem. Uf, výčitky nepotřebuju slyšet. Ano, příště si na něj dám větší pozor.
Takže… stálo to za ty nervy?
Rozhodně. Byla to občas dovolená plná stresu, fuckupů a improvizace. Ale zvládli jsme to. Člověk neovlivní, co se stane, ale ovlivní, jak se k tomu postaví. A my jsme se rozhodli, že si to prostě nenecháme zkazit.
Indonésie byla nádherná. A já si neodnáším žádné trauma, ale spíš jistotu, že si se vším poradíme. Mě to nalákalo letět do Asie zas. Ondřej teď bojuje za Evropu, ale já ho určitě zlomím. Už se mi to přece jednou povedlo.
