Kolo Favorit

V ROKYCANECH dělali jízdní kola od roku 1923. Po druhé světové válce s rozmachem cyklistiky nastaly vhodné okolnosti ke stvoření rychlého závodního kola. Na součástky z dovozu se nedostávalo valut, a tak se v podniku Eska Cheb začaly vyrábět komplet i všechny komponenty. V roce 1950 dostala československá reprezentace prvních patnáct kol, na nichž ve světě sbírala medaile, a tím šířila dobrou pověst značky. Závodní model F1S si osedlali také sportovci ze SSSR či Kuby. Vyváželo se do 38 zemí. Zájem rostl také na domácích hřištích a silnicích, na kola byl pořadník, přesto se v roce 1978 podařilo pokořit milionovou hranici vyrobených kusů.

Šlápněte do pedálu Favorita

Firmě se dařilo, a pak přišla privatizace, změna trendů, všichni začali kupovat horská kola a Favorit zmizel ze scény. Nové milénium přineslo módní retro vlnu a objevil se hlad po lehkých městských kolech. Zaprášené favoritky v garážích svých otců začali pomalu oprašovat hipsteři, kteří zahoří láskou ke všemu, co je starší než oni sami. V roce 2011 továrnu koupil slovenský inženýr Richard Galovič, který vzkřísil dávnou eleganci a technickou dokonalost ručně vyráběných kol a uvedl na trh novou řadu s modely pro nadšené sportovce i městské floutky.

Ceny začínají těsně pod 65 tisícovkami, ale kromě retro hodnoty jsou tu další argumenty pro koupi: Favorit splňuje moderní technologické nároky a je o polovinu lehčí než běžná městská kola. Koh-i-noor Prodeje vyšší o 600 %.

Tužky Koh-i-noor

JE TU NĚKDO, kdo absolvoval školní docházku za socíku a nepamatuje ze třídy útoky „flusačkou“ vyrobenou z versatilky? Tzv. mechanická padací tužka Versatil je jedním z objevů, který dala světu jihočeská fabrika Koh-i-noor Hardtmuth. Josef Hardtmuth ji v roce 1790 zakládal s cílem vyrábět kameninu, pak ale vynalezl grafi tovou tužku a celý byznys se začal točit kolem ní. Říkáme jí obyčejná, ale ve světovém kontextu byla spíš neobyčejná. V roce 1802 si firma pojmenovaná podle slavného diamantu patentovala výrobu tuhy z jílu a grafi tu a její tužky začaly sbírat ocenění na zahraničních výstavách.

Koh-i-noor

Současný globálně používaný systém pojmenování tvrdosti tužek H, B a F vzešel právě odsud. (Taky vám to nikdy nedávalo smysl? No H je jako Hardtmuth, B jako Budějovice a F jako Franz. To byl Josefův vnuk, na základě jímž vynalezených technologíí se dala měnit gradace čili tvrdost tužek.) Tady vymysleli i další mezinárodní hit – pastelku s vícebarevnou tuhou. Koh-i-noor má zastoupení v 80 zemích včetně Číny, ale na rozdíl od konkurentů držel většinu výroby doma. Loni podnik zažil nejlepší porevoluční rok a hlásil meziroční nárůst prodeje pastelek o 600 procent! Kromě zahájení distribuce ve velkých amerických řetězcích s uměleckými potřebami za to může děkovat obrovskému rozmachu antistresových omalovánek pro dospělé.

Boty Botas. Pro mistry i pro vegany

Botám na sport se dodnes říká botasky. Ty původní pocházely z obuvnického podniku Botana ve Skutči, kde se v roce 1963 zrodila značka Botas. Běhal v nich Emil Zátopek, na jejich bruslích vytáčeli piruety sourozenci Romanovi a gymnastické cvičky s názvem Eva obouvala Věra Čáslavská. Jejich výkony pomáhaly botám dělat reklamu, firma chrlila skoro dva miliony párů ročně a zásobovala celý sovětský blok. V roce 1966 se objevil legendární model nízkých sálovek Botas Classic, na něž se tehdy používala kvalitní kůže bílých mongolských koní. Jenže po roce 1989 odpadl řízený odbyt směrem na východ a Botanu přejmenovanou na Botas nespasila ani spolupráce s giganty jako Puma nebo Adidas.

Boty Botas

Zadavatelé přesunuli výrobu do Asie a ve Skutči nastal útlum výroby pro známé světové značky. V roce 2009 se sortiment BOTASU rozšířil, když si model Botas Classic vyhlédli studenti grafi ky Jan Kloss a Jakub Korouš a v rámci školního projektu na UMPRUM představili redesign. Udělali z botasek stylové obutí na běžné nošení, získali cenu European Design Award a rok nato byl na pultech představen model Botas Classic 66 v široké škále barevných variant.

Časem přibyly další řady a dokonce verze pro vegany. Z botasek už se masovka nestala, ale o to se firma ani nesnaží. Soustředí se na módní modely, které prodává ve značkových obchodech, a na sportovní boty včetně těch pro vrcholový sport – nosí je reprezentace v severské kombinaci, juniorský běžkařský národní tým, BOTAS spolupracuje i s českou a slovenskou nohejbalovou reprezentací.

Hodinky Prim. Ty pravé jsou jen jedny

Primky za socíku nosil pracující lid (a moc jiných možností na výběr ani neměl). Model Orlík vznikl pro armádu. Dnes je to cool retro a vylepšenými Orlíky se na Facebooku tisícovkám svých followerů chlubil fotograf Tomáš Třeštík jako vzácnou relikvií. Značka Prim si ovšem již několik let vláčí na noze těžkou kouli v podobě soudních pří. Po revoluci dostal výrobce smrtící ránu a od komplikované privatizace si brand přivlastňují dvě firmy. Elton hodinářská (závod Chronotechny v Novém Městě nad Metují, která se sériovou výrobou hodinek v roce 1949 začala) a MPM Quality z FrýdkuMístku, jež značku od původního vlastníka – zprivatizované Chronotechny – odkoupila.

Čas podle Prim

Druhá jmenovaná pod označením Prim od roku 2002 prodává hodinky montované z dílů asijské provenience. Úřad pro průmyslové vlastnictví nicméně opakovaně rozhodl, že nárok říkat svým hodinkám Prim má pouze Elton. Jen asi desítka továren na světě umí stvořit celý hodinový strojek. Elton je mezi nimi. Ruční výrobu v původním sídle obnovil v roce 2009, oživil lety prověřené modely s konzervativním designem a vsadil na luxus a limitované kolekce.

To je ta firma, které dělá Tomáš Třeštík ambasadora, jejíž hodinky nosí čeští politici i milionáři a které má doma třeba také Barack Obama. Nelekejte se ale toho, že tyhle tradiční Primky stojí desítky až stovky tisíc. Základní modely od 5900 korun (třeba ty navržené pro naše olympioniky) si stále může na ruku připnout i pracující lid.

Kofola. Zdravější než předloha

Těm, kterým je kolem čtyřicítky, její chuť vyvolává vzpomínky na dětství a pubertu, kdy to byla nejoblíbenější (protože nejlevnější a nejrozšířenější) tmavá limonáda s bublinkami. Pro ty nezatížené komunismem už ovšem Kofola znamená něco jiného: prasátko z reklamy, které má žuby nahoru, a šišlající pes s Fofolou. Právě díky zabrnkání na strunu nostalgie a následnému zvířecímu marketingu se Kofole podařilo přesvědčit dost zákazníků a dostat se z porevolučního kómatu.

Kofola má svou dlouhou historii

Po listopadu totiž přestala být zajímavá, když bylo najednou originálního zápaďáckého pití všude dost. V roce 2002 značku vzkřísil řecký rodák Kostas Samaras a společnost Kofola, do níž patří také ovocné šťávy UGO nebo voda Rajec, hasí žízeň u našich sousedů i na Balkáně. Česká odpověď na americkou colu se zrodila coby dítko socialistického centrálního plánování. Nový nápoj se měl skládat výhradně z domácích či z východu dovezených surovin. Na kofein ze zahraničí nebylo, a tak se získával z přebytků vzniklých pražením kávy. Docent Zdeněk Blažek z Výzkumného ústavu léčivých rostlin namíchal elixír ze čtrnácti druhů bylin a ovoce.

Farmaceut Jaroslav Knap z něj vyrobil sirup Kofo a to byl základ Kofoly, která přišla na trh v roce 1960. Vůči kapitalistickým limonádám tehdy bodovala v dostupnosti i ceně, ale má také téměř o třetinu méně cukru, o polovinu méně pro mládež nevhodného kofeinu a chybí v ní kyselina fosforečná. Zato je v ní lékořice, skořice nebo extrakt z maliníku. Přesné složení je však tajemstvím, které zná jen pár vyvolených.

Preciosa. Lustr pro Trumpa

Český křišťál a jablonecká bižuterie byly ve světě vždycky pojem, sklářské hutě u nás vznikly už v polovině 16. století. V roce 1724 se otevřela první továrna na výrobu křišťálových lustrů a ty ozdobily například interiéry zámku ve Versailles. Dnes je hlavním nositelem této tradice severočeská Preciosa, v niž se v roce 1948 sloučilo několik menších podniků. Vypracovala se v největší domácí sklářskou firmu s širokým záběrem výroby a nejvýznamnějšího hráče na světovém trhu s pobočkami v 16 zemích.

Preciosa

Vychází z dlouholetých zkušeností, cení si ruční práci, přitom sleduje aktuální trendy a investuje do výzkumu ve vlastních laboratořích v Jablonci nad Nisou. Dodává svítidla do královských paláců a na luxusní jachty. Pod křišťálovými lustry se ve svých rezidencích prochází Donald Trump. Koncertní kostýmy s kamínky od Preciosy oblékají Gwen Stefani či Britney Spears. Stejně jako Madonnin korzet v klipu Living for Love jsou dílem designérského dua The Blonds, jehož kousky s českými křišťály září nejen na newyorském fashion weeku.

U nás kamínky dodávají lesk šatům tanečníků ve StarDance a už 35 let trvá spolupráce také s návrhářkou Blankou Matragi. Z dílen Preciosy vzešly i medaile pro hokejové mistry z pražského šampionátu v roce 2015. Jejich výrobky se ale dostanou i do rukou nás, obyčejných smrtelníků, ať už jsou to třeba broušené skleněné zátky lahví s moravskými víny nebo šperky a korálky (správně se jim říká perle), které si my holčičky pamatujeme z dob, kdy ještě nesly značku Jablonex.

GZ Media. Znovuzrození vinylu

Neznáte? GZ Media je synonymem pro vinyl. Dřív firma nesla název Gramofonové závody a spadalo pod ni vydavatelství Supraphon. První deska se tu roztočila v roce 1951. Porevoluční divoká privatizace se protla s nástupem CD a prodeje se z výšky deseti milionů zřítily skoro k nule. Firma ale neudělala chybu jako jiní výrobci a mašiny nevyhodila. Dnes je největším producentem desek na světě.

Nestárnoucí vinyl

Vinylům se totiž podařil comeback. I když jsou velké, těžké, nepraktické a náchylné na poškození. Jenže jsou sexy a mají duši. V 90. letech jim mnozí prorokovali stejný konec jako kazetám, udržovala je však při životě úzká komunita DJů a fajnšmekrů, kteří jsou přesvědčení, že měkkost a hloubku zvuku z vinylu žádný digitální záznam nepřekoná. Ačkoli dnes už děckám ke splnění snu o DJingu stačí iPhone, prodej desek stále roste – třeba v Británii lidi před Vánocemi utratili víc za vinyly než za digitální stahování. Kromě retro vlny za to mohou také širší kanály distribuce či vycházející sběratelské edice.

Ve středočeské vesničce Loděnice lisují vinyly všech tvarů a barev, dělají elpíčka pro Madonnu i Rolling Stones. K desetimilionovým prodejům se vrátili v roce 2013. GZ Media má pobočku v USA a Kanadě a plánuje expanzi do Asie. Dlouholetý ředitel a majitel Zdeněk Pelc loni právem získal ocenění Podnikatel roku.

Článek připravil časopis OK! Magazine.