Dá se jím strašit, bavit, skvěle manipulovat, může ovládat, bránit v úspěchu i lásce, ale často nás i chrání. Je spousta druhů strachu a s každým lze naložit jinak.
Můj věrný společník. Strach. Provází mě odjakživa. Nevzpomínám si, jestli jsem se jako malá bála tmy, ale noční bojovky jsem vždycky ze srdce nenáviděla. Už odmalička jsem moc dobře věděla, že horší než bubák v převleku je to malé zašustění někde ve stráni. Jasně. Většinou jsme na to vyzráli tak, že jsme čekali jeden na druhého, protože pak je to větší legrace. To tvrdili ostatní. Já čekala na ostatní jen proto, abych se nepočurala strachy. Jednou jsem trasu musela projít sama. „Tak, a teď to překonáš a už se pak nikdy nebudeš bát,“ hučel do mě táborový vedoucí a vyslal mě do tmy. Bylo to nekonečné a šílené. Nikdo na mě nevybafnul a neječela jsem, ale přesto mi to nepřineslo kýženou úlevu. Byla jsem jen ráda, že to mám za sebou, a odnesla jsem si z toho zážitku jen vztek, že mě někdo nutí dělat něco, co je mi nepříjemné. Bojovek se budu bát vždycky a pořád. Stejně jako strašidelného zámku. Ano, já vím. Nikomu nevysvětlím, že ve svých skoro… no to je jedno… letech, tam pořád ještě nevlezu, a to dokonce ani do toho legračního s vozíčky, kam se jezdí bát malé děti. Jednou jsem to zkusila. Prošla jsem dospělácký strašidelný zámek s hlavou skloněnou a mezi řičícími dětmi se proplazila až na konec trasy. Nic se mi nestalo, ale stejně už tam nikdy nepůjdu. A horory? Tak s těmi jsem skončila při filmu Záhada Blair Witch, která mě vyřadila z provozu na čtrnáct dní. Smiřovala jsem se s tím, že už nikdy, prostě nikdy nebudu moct jít do lesa, a bylo mi to líto. Než mi někdo konečně prozradil, že ta historka o čarodějnici a záběry ruční kamerou jsou smyšlené. Iracionální hrůza mě tak trochu otravuje dodnes, ale někde uvnitř vím, že není nebezpečná, a nechávám ji tak, jak je. Navíc kdyby došlo na nejhorší, tak do strašidelného zámku vlezu, a noční bojovku nějak přežiju… Strach z komunikace. Strach z lidí. Klaustrofobie a spousta dalších fobií, které nás omezují v životě. To jsou strachy, které stojí za to překonávat, i když já svou velkou bitvu s pavouky odkládám už roky. A některý strach je zase možná dobré poslechnout a nevrhat se do marného zápasu. Kdysi jsem kývla na rozhovor se světovou celebritou v italštině, tedy v jazyce, kterým jsem mluvila naposledy na vysoké. „Přece si nenecháš ujít takovou příležitost,“ hučeli do mě všichni. Nechtělo se mi, ale jela jsem. Vždyť nejsem srab. Byly to dva dny totálního kondenzovaného strachu. Těsně před rozhovorem se mě zmocnila taková tréma, že jsem fotografa nutila, abychom utekli a tvrdili, že jsme to nestihli. Ten pocit si umím vybavit dodnes a taky vím, že ho už nikdy nechci zažít. Rozhovor byl nepříjemný. Výsledek rozpačitý. Přidaly se k tomu další nepříjemné okolnosti, zkrátka nestálo to za to. Vzala jsem si z toho ponaučení, že není nutné překonávat sama sebe a své strachy za každou cenu. I to je možná druh odvahy… Nepřijde mi ani rozumné vychovávat děti jako otec mého kamaráda, který ho jako dítě nutil skočit z desetimetrového můstku, aby z něj nevyrostl srab. Výšek se bojí dodnes. Často stačí bojovat s mnohem menšími strachy, než je desetimetrový můstek. S těmi, které jsou projevem poctivé zbabělosti. Třeba takové ty tiché komentáře za zády, které jsem slýchávala na ulicích ohledně své výšky. Jednou jsem se pochlapila, otočila se na dotyčnou dámu a zeptala se jí, jestli mluví na mě. V očích měla čirou hrůzu a utekla. Promluvit nahlas často vzbudí u ostatních takový respekt, že je to skutečně pocit hrdinského vítězství. Prostě není strach jako strach. A některé strachy jsou dokonce užitečné. Kdysi jsem se totiž spousty věcí nebála. „Prosím tě, to se nebojíš chodit v noci sama?“ divily se kamarádky. „Ne, proč?“ divila jsem se já. Vilkovou čtvrtí jsem chodila zásadně pěšky, protože tu večer bylo příjemné ticho a čas na rozjímání. Svět byl milé a přátelské místo. Jednoho dne, respektive večera, se mnou z autobusu vystoupil muž. Nebyla jsem vyplašená ani podezřívavá, a navíc jsem v kabelce měla pepřový sprej neboli kasr. Sprej, který stačilo v případě nebezpečí vytáhnout a stisknout. Když se mě ten muž přišel zeptat na cestu, ani to mě neznepokojilo. Vzápětí mi do obličeje nastříkal plnou dávku svého pepřového plynu, ukradl mi kabelku i s tím mým (mimochodem, byla to úplně stejná značka) a já jsem byla v takovém šoku, že jsem se, možná naštěstí, nestihla ani bránit. To, co se ve mně odehrávalo následující měsíce, bych nazvala jako pořádných pár facek. Bylo to nepříjemné a bolestivé, ale dnes jsem přesvědčena, že i nutné. Od té doby sama v noci ulicemi nechodím, protože je to čirý nerozum. Je pravda, že dlouho po tomhle zážitku jsem měla problém chodit po ulici i ve dne, ale postupně jsem se naučila být prostě jen ostražitá. Rozhlížet se a všímat si, kdo stojí, sedí, jde vedle mě. A nepřestává mě fascinovat, kolik lidí takové věci naprosto ignoruje. Kolik maminek se vrhá s kočárky na přechod, aniž by alespoň pootočily hlavu, jestli se jejich směrem třeba neřítí auto, přestože jim svítí zelená. Kolik lidí je přesvědčeno, že se jim nemůže nic stát. Jak snadné je v lidech vzbudit strach z migrantů a drahého másla a jak těžké je vysvětlit jim, že je opravdu blbost zvedat závory, když dlouho nejede vlak, skákat opilý po hlavě do vody anebo si esemeskovat při řízení na dálnici. Strach je i užitečná emoce, která varuje před nebezpečím, ale asi jsme ji zapomněli správně používat. Osobně jsem vděčná za tu facku z mládí, která ve mně probudila staré dobré reflexy. A s tím ostatním budu prostě bojovat.
