Bára Hermannová

Bára Hermannová Zdroj: archiv

Plážové volejbalistky Bára & Maki: Nejsme stroje, ale dáváme do toho všechno!

České jedničky v plážovém volejbalu Bára Hermannová a Markéta Nausch Sluková spolu hrají už čtyři roky a loni se dokonce na nějaký čas posunuly do čela světového žebříčku. Jaké jsou jejich cíle pro letošní sezónu a čím si holky občas lezou na nervy?

Nedávno vám začala nová sezóna. Byla v něčem letošní příprava jiná než ta minulá?

Bára: Ano, malinko byla. My jsme ukončily sezónu v srpnu kvůli zranění Maki. Nejprve se muselo zjistit, co má s ramenem, zareagovat na to v rámci tréninku a následovala rekonvalescence. Maki investovala hodně času, aby zjistila, co má s ramenem a jak s tím má naložit. Do nového tréninku jsme se pustily místo listopadu až po novém roce. Tentokrát jsme ale neměly na jaře žádný turnaj, a tak jsme zvládly podobné množství tréninků a vše dohnaly. Markéto, podařilo se vám vyléčit rameno?

Maki: Ano, ale musela jsem se na to zaměřit z více stran. Ve výsledku nejvíce pomohlo cvičení. Musela jsem předělat pohybový vzorec a nacvičit svaly, které nebyly spokojené, injekcemi rozehnat cystu, která mě tlačila, a správným pohybem zahojit trhlinu v rotátorové manžetě. Našla jsem ale cestu, jak s tím pracovat. Nejvíce mi pomohly menší, zato více procítěné plynulé cviky. Loni jste se staly světovými jedničkami. Co to pro vás znamenalo?

Markéta Nausch Sluková
Markéta Nausch Sluková | Zdroj: archiv

Maki: Hezké zadostiučinění. Není to věc, kterou sledujeme primárně, ale každý sportovec je nadšený, když se mu podaří dojít až na vrchol žebříčku. Snažíme se hrát turnaj od turnaje a průběžně se udržovat ve světové špičce, a je-li to možné, tak výkonnostně útočit na medaile. Rozhodně je pěkné, že se nám to podařilo. Máte stejný cíl i letos?

Maki: Ano, cíle se nemění. Už spolu hrajete čtvrtým rokem. Nelezete si někdy na nervy, když spolu trávíte tolik času?

Bára: Řekla bych, že se najdou momenty, kdy si začínáme trochu lézt na nervy. Někdy se projeví charakterové vlastnosti, které ta druhá nemá a vadí jí. Zatím s tím ale pořád umíme pracovat a neštve nás to natolik, abychom se s tím nevypořádaly. Umíme si najít dostatek prostoru pro sebe sama, aby k takovým kolizím nedocházelo. Na druhou stranu si myslím, že to není nic nenormálního. I v klasickém vztahu je potřeba čas od času rozfoukat mraky. Co na té druhé máte ráda a co vás naopak štve?

Bára Hermannová
Bára Hermannová | Zdroj: archiv

Maki: Občas pohodlnost. Nejvíce mě irituje, když si Barča dává na čas. Rozhodně ale převažují charakterové vlastnosti. Bára: Mám to stejné. Maki je naše týmová máma, která neustále hlídá časovou osu a sama se tak někdy dostává pod tlak. Na druhou stranu nás nejednou zachránila od nějakých zpoždění. Jak jste se za čtyři společné roky změnily?

Bára: Určitě můžu říct, že za poslední čtyři roky jsem vzrostla, co se týče osobního i sportovního charakteru, na úroveň, kam bych se bez Maki a Simona (trenér a manžel Maki) asi nedostala. Jak Maki říkala, já jsem spíše pohodlnější a nekonfliktní člověk, který se velkým výzvám vyhýbá, pokud to není příjemné. V tomto týmu jsem se ale naučila jít do nich naplno a využít je i za cenu, že to není jednoduché. Zároveň jsem si rozšířila pohled na sebe, co jsem sama schopná zvládnout, a i po negativní stránce, nad čím se je ještě potřeba do života zamyslet. Pro mě osobně znamenají tyto čtyři roky obrovský posun. Je to i tím, že jsme byly světové jedničky, a to nemyslím jen výsledkově, ale celkově je náš příběh highlight naší beachvolejbalové kariéry a já věřím, že to ještě není konečná a že takových momentů ještě přibude. Maki: Doufám, že jsem se za tyto čtyři roky hodně změnila. Bylo by smutné, kdyby ne. Mě osobně nejvíce děsí stagnace. Neustále chci optimalizovat věci okolo sebe i sebe samou a vyvíjet se. Řešíte zlé komentáře nepřejících lidí, nebo jste se už naučily je nevnímat?

Bára a Maki
Bára a Maki | Zdroj: archiv

Maki: Osobně vnímám hlavně pozitiva toho, co děláme. Ne každý má štěstí dělat to, co ho opravdu baví. Nám se to podařilo. Na druhou stranu lidé povrchně soudí jen podle výsledků a skořápky. Každý sportovec se nadře, ať už jde o životní styl, tréninky či samotné výkony, a v momentě, kdy se něco nepodaří, je strašně snadné člověka zkritizovat a ještě mu naložit. To zvládáme dost dobře i my samy, natož když si přisadí ještě někdo z venku. Rozhodně ale zamrzí, když lidé neocení naši snahu. Nejsme stroje, máme svá zranění i nemoci, ale vždy do toho dáváme všechno. Komentáře jsme se ale naučily víceméně nečíst a neřešit. Samy jsme si prošly krušným obdobím, kdy člověk nerozumí, proč jej lidé nemají rádi, když ho ani neznají. I to ale patří k našemu vývoji.

Video placeholde