Jedna z nejznámějších českých produkčních Hana Třeštíková v současnosti vede hodně rušný život. Se svou maminkou Helenou pracuje na časoměrných dokumentech, vrhla se na komunální politiku a stále ráda vyráží do společnosti. Stihne si vůbec tímhle tempem splnit sen o rodině?
Když jsme si domlouvaly rozhovor, ujišťovala ses, jestli si chci opravdu popovídat s tebou a ne s tvojí mámou Helenou či švagrovou Radkou…
Protože si mě lidi s mámou pořád pletou. Hana a Helena jim přijde jako jedno jméno, nerozlišují. Na to jsem ale zvyklá odjakživa. Teď nově, když Radka vydala své úspěšné knihy, si mě k tomu všemu začali plést s ní. Tak si raději ověřuju, jestli je skutečně zájem o mě.
Přitom hlavně ve světě filmu je tvoje identita dobře známá. Málo se ale ví o tom, jaké vlastně byly tvoje začátky.
Vždycky jsem tušila, že chci dělat něco u filmu. Cestu jsem si ale hodlala prorazit sama, nechtěla jsem jít v máminých šlépějích. Hned po maturitě jsem dělala chvíli servírku v hospodě a v té době přišla nabídka z Febiofestu. Zakotvila jsem na tři roky v tamní produkci a teprve pak se hlásila na FAMU na katedru produkce. Vzali mě až napotřetí!
Člověk by řekl, že se spíš dáš taky na režii, proč zrovna produkce?
Byla jsem odjakživa filmofil a vyrůstala na máminých dokumentech, pouštěla si je na videu pořád dokolečka, až byly ty pásky celé ošoupané. Produkci jsem si vybrala, protože jsem měla pocit, že nemám na nic jiného talent.
Počkej, to mi moc nehraje!
Fakt! Nejsem múzický typ, neumím psát, fotit… Zato jsem v sobě velmi brzy objevila organizační talent. Jsem srovnaná, mám ve věcech pořádek, ráda plánuji. Takže myslím, že právě v produkci jsem se našla. S příležitostmi to šlo ráz na ráz. U filmu platí, že když se jednou dobře zapíšeš, doporučují tě dál. Vyzkoušela jsem si v téhle branži snad úplně všechno: festivaly, reklamy, dokumenty, filmy…
Co vnímáš ve své kariéře jako zlomový úspěch?
Tenhle pocit se dostavil až ve chvíli, kdy jsem si v roce 2010 založila vlastní produkci. Tenkrát to celé spustila paradoxně máma, požádala mě, jestli nechci produkovat její filmy. Do té doby mě to nenapadlo, nastartoval se mi úplně jiný styl uvažování – že už se nemusím nechat najímat, ale můžu dělat projekty sama na sebe. A zásadní úspěch? Za tři roky poté, když jsme udělali film Šmejdi o podvodných prodejcích cílících na seniory.
Ten film měl obrovský dopad na celý tento nekalý byznys.
Ano, taková věc se málokdy podaří. Z uměleckého hlediska to sice není bůhvíjaké dílo, ale poukázal na velký společenský problém, pomohl ho narušit. Na to jsem opravdu pyšná. A pak ještě dokument o Lídě Baarové, Zkáza krásou, který se stal za minulý rok druhým nejnavštěvovanějším dokumentem v českých kinech.
Pokračování 2 / 5
O Zkáze krásou se mluvilo mimo jiné proto, že některé záběry slavné herečky byly podle některých diváků až za hranicí lidské důstojnosti…
Asi narážíš na to, že paní Lída v dokumentu před kamerou pije alkohol. Takové záběry jsou tam dva, měli jsme jich mnohem víc, ale chtěli jsme právě tohle mírnit. Mohli jsme se tomu vyhnout, to ano, ale na druhou stranu jsme chtěli ukázat důvod, proč Lída Baarová někdy mluví tak, že jí skoro není rozumět. Taky ta situace dokresluje její osud: Skončila jako stará, opuštěná dáma, co pije Becherovku přímo z lahve. Cítila jsem tenkrát z mámy, která se vrátila z natáčení ze Salzburku, že to s ní docela pohnulo. Vyprávěla mi, že z paní Lídy byla cítit strašná samota…
Podle čeho si vybíráš projekty, které realizuješ?
V tomhle asi nejsem moc dobrá producentka, protože při výběru látky nehledím primárně na zisk a slávu. Řeším spíš, jestli mě to baví, jestli právě tomu nebo onomu tématu chci věnovat několik let života. Člověk se v tomhle učí zkušeností. To víš, že jsem v minulosti věnovala hodně energie projektům, které si to nezasloužily, a naopak třeba prošvihla něco zásadního…
Je problém dostat dokument do kina?
Je to trochu těžký, hodně záleží na tématu. Se Zkázou krásou se to kino přímo nabízelo. Je to ale schizofrenní situace, protože někdy si ani sám producent nemyslí, že je ten dokument vhodný do kin. Jenže když ho chceš dělat jen pro televizi, hůř se to financuje. Je to složité.
Kolik takový dokument stojí?
Popravdě stojí zhruba polovinu rozpočtu na běžný reklamní spot, to znamená třeba dva miliony. Záleží ale samozřejmě na situaci. někdy se to může vyšplhat i na pět milionů – když se jedná o časosběrný projekt nebo máš složitější lokace a musíš někam hodně daleko dojíždět.
Pomáháš mámě vybírat aktéry dokumentů?
Máma si hlavně už teď nikoho nového nehledá – točí se stále stejnými lidmi a ty si vybrala ještě před tím, než jsem se já narodila. Točí stále Reného, Manželské etudy…
René, Katka, Mallory. Tihle lidé se, předpokládám, stali součástí životů celé vaší rodiny. Jaký k nim máš vztah?
Je to hodně zvláštní věc a nevím, zda tohle budu umět dobře popsat. Ano, oni se stali nějakým zvláštním způsobem součástí našich životů. Třeba je tu ta slavná historka, jak nás René, během doby, kdy s ním máma točila, vykradl. Já si to fakt dobře pamatuju, protože mi ukradl i moji dětskou kasičku na drobáky. Beru to jako velkou dětskou křivdu, na kterou asi nezapomenu. Ale přes to všechno se nějaký vztah utvořil, popsala bych ho jako takového rodinného známého.
Jak je na tom René v současné době?
Právě teď seká latinu, je rekordně dlouho na svobodě, asi pět let. Má přítelkyni, která má z předchozího vztahu dítě, pomáhá jí se o něj starat… Musím to zaťukat, vypadá to, že zvládá běžný život. Ale vlastně s námi tak nějak žijí i ostatní postavy máminých dokumentů. Často si třeba vzpomenu na Katku…
Pokračování 3 / 5
Je na tom dnes lépe?
Bohužel ne, stále žije na ulici nebo ve squatu, fetuje, bůh ví, jak si na ty drogy vydělává. I když se jí snažili po odvysílání dokumentu lidi pomoci, to jediné, co opravdu potřebuje, za ni nikdo neudělá, a to je abstinence. Uvědom si, že ona vlastně nezná normální život. Fetovat začala na škole, brzy žila na ulici, nikdy nepracovala. Ona neví, že normální život je docela těžkej – zase z jiného úhlu pohledu. Nežijeme v pohádce a to ona neví. Taky nemá žádné sociální vazby, zná jen kumpány z ulice, kde si přátele moc nenajdeš, feťáci jsou navíc paranoidní. Vzpomenu si na Katku vždycky, když venku mrzne nebo prší, napadá mě, jestli je někde v teple, nebo ne. Občas zavolá, že něco potřebuje, tak třeba pošleme nějakou hmotnou pomoc.
Udržet si odstup od takových osudů musí být hodně těžké.
Je to náročné, postupně v tobě ty příběhy zanechávají takové vrstvy, které se ukládají, a čas od času to na tebe padne. Co vím, tak máma bývá po těžkém natáčení hodně psychicky špatná.
Nemáte strach? Lidi, se kterýma natáčíte, můžou být i nebezpeční…
Když máma točí, má u sebe zvukaře a kameramana, takže doufáme, že ji když tak zachrání. Ale když prolézala squaty s Katkou, neměli jsme z toho v rodině moc radost. Báli jsme se, aby třeba nechytla nějakou nemoc.
Máma tyhle situace asi vždycky snášela líp než my. Myslím si, že když natáčí, je v jakémsi tranzu a realitu moc nevnímá.
Jak vypadá vaše spolupráce v praxi?
Hodně si v práci rozumíme. Máma je celkově super klidnej člověk, povahově perfektně si sedneme. Akorát je strašná workoholička, práce je pro ni vášeň, koníček… Pracovala by nonstop. Kolikrát máme rodinný nedělní oběd a ona začne vytahovat pracovní záležitosti. Vždycky se ji snažím zarazit, v těhle okamžicích chci být dcerou, ne produkční. Bojujeme s tím, ale vím, že se máma nezmění. Udělám tedy, co je potřeba, i když jsem otrávená, že musím pracovat o víkendu. Na druhou stranu, právě tohle na mámě obdivuji, ten velký zápal.
Na čem právě pracujete?
Začali jsme dělat Manželské etudy s novými aktéry, točíme už šest let. Je to hrozná zodpovědnost. Neuměla jsem si do té doby představit, co všechno časosběr, když jsi u jeho počátku, obnáší. Ti lidé se ti svěřují, dávají ti svoje osudy jako takový balíček. Vidíš jejich problémy, krize. Perou se ve mně dvě stránky věci. Na jednu stranu chceš divákům ukázat, jak to mezi nimi skutečně je, ale zároveň nechceš ublížit těm samotným protagonistům. Z lidského hlediska je to velmi citlivá věc.
Pokračování 4 / 5
Jak to vyřešíš?
Teprve teď budeme materiál stříhat. Nejspíš to uděláme v náznacích – někdy míň a někdy víc. Pak to pustíme našim aktérům a uvidíme, jak zareagují. Když budou mít problém, povedeme spolu diskusi. S výsledkem musí být ti lidé seznámeni, je to takový morální kodex mezi dokumentaristy. Ti lidé nám věří a nechceme je zklamat.
Podle jakého klíče jsi Manželské etudy obsazovala?
Podle úplně stejného, jako to udělala máma v osmdesátých letech. Zašla jsem na matriku Prahy 1 a když tam přišel nějaký pár žádat o svatbu, vyžádala jsem si na ně kontakt a zavolala jim.
Kolik jich odmítlo?
Bylo to tak půl napůl. Potřebovala jsem pět párů a mluvila jsem s deseti. Přesvědčit je bylo asi těžší, než v osmdesátých letech. Je jiná doba. Tenkrát byla kamera něco zvláštního, exotického. Páry tenkrát nevěděly, do čeho jdou, navíc ten film nevidělo tolik lidí. Dneska média dokáží i takové dokumenty převrátit do bulváru, udělat z protagonistů mediálně propírané osoby. Proto jsou dnešní páry mnohem ostražitější, bojí se. A já vlastně taky. Uvidíme, jestli budou chtít točit dál.
Jak to chodí s honoráři?
Je to případ od případu. U těch sociálně pohnutých osudů, jako jsou Mallory, René nebo Katka, jsme aktérům peníze dávali. Když žiješ na ulici takzvaně „z ruky do huby“, tak ti pak těch pět hodin denně, kdy točíš s Třeštíkovou, v peněžence chybí…
Pracuješ na všem sama?
Mám na pomoc jednoho produkčního, abych z toho všeho nezešílela, ale vlastně ano, pracuji spíš sama. Jsem z toho někdy tak vyčerpaná, že si říkám, zda se u mě už neprojevuje syndrom vyhoření. Z toho mě ale vytáhnul můj druhý job, stala jsem se radní pro kulturu a sousedské vztahy pro Prahu 7.
Jak se to stalo?
V Praze 7 bydlím celý život a v posledních letech jsem se začala víc zajímat o to, kde a s kým tady žiju. Musela jsem k tomu ale dospět. A snad i proto, že jsem tělem i duší produkční, mě napadlo pořádat různé stmelovací akce. Třeba knižní bazar, sousedské brunche v Bistro 8, různé party… Založila jsem taky komunitu K14, v rámci níž jsem pořádala bytové semináře. Bavilo mě něco organizovat. A díky těmhle akcím jsem poznala nové zajímavé lidi a začala si taky uvědomovat nedostatky, které kolem sebe vidím. A začala se víc angažovat. Bylo to před prezidentskými volbami. Současný starosta Prahy 7 Jan Čižinský u nás na městské části tenkrát pořádal referendum kvůli předražené radnici a nabídl mi, abych s ním kandidovala v dalších komunálních volbách.
Pokračování 5 / 5
A ty jsi kývla…
Hned ne. Když mi to nabídl, do voleb zbýval rok. Půl roku jsem o tom nápadu intenzivně přemýšlela. A pak jsem byla s mámou na výletě v New Yorku, jedno ráno se vzbudila a věděla, že to musím vzít. Nazývám tenhle proces jako: „Udělalo se mi rozhodnutí…“
Lituješ někdy?
Ne, ale během kampaně jsem docela trpěla. Stáli jsme na ulicích, sbírali podpisy. Vystoupila jsem ze svojí komfortní zóny a ptala se sama sebe, co to tu sakra dělám. Ale vydržela jsem a ve volbách jsme získali 43 procent, bylo to snad nejvíc z celé Prahy. To byla velká odměna!
Co volný čas, víš vůbec, co to je?
Toho mám málo, pravda, ale snažím se být aspoň jeden večer v týdnu doma, abych se zregenerovala. Jenže můj problém je taky v tom, že jsem hodně společenská, tak potřebuju být neustále mezi lidmi. Být v pohybu. Mám nutkání pořád někde být, komunikovat…
A co tedy děláš, když zůstáváš doma? Umíráš?
To ne! Jsem v klidu, snažím se odpočívat, utřídit si myšlenky a tak si třeba celý život píšu deník. Teď už ne každý den, ale snažím se tento zvyk udržet. Je zajímavé se do něj začíst zpětně. Máme to vlastně v rodině, deníky si píšou máma i táta a dřív i brácha.
Rodina je pro tebe silné téma. Přemýšlíš o vlastní?
No, cítím, že už mám čas, je mi pětatřicet. Už asi není na co čekat, určitě bych chtěla dítě do čtyřicítky.
„Máma je super klidnej člověk, hodně si v práci rozumíme. Jen je hrozná workoholička a já chci být aspoň u nedělního oběda jen dcerou, ne produkční.“ „Politika mě donutila vystoupit z mé komfortní zóny, ale zase v ní využiju svůj organizační talent. A zřejmě mě ochránila i před syndromem vyhoření.“
O mámě...
