Pivo, zpěv a utopenci z večerky: V Josefově je svět ještě v pořádku!
Některá místa navštívíte za konkrétním účelem, jiná vás bezúčelně přitáhnou sama. Do Josefova jsem se překvapivě nevydala za návštěvou lapidária, podzemních chodeb ani na prohlídku muzea Waldemara Matušky. Josefov se mi úplnou náhodou připletl do cesty a já jsem mu propadla.
Poprvé jsem se v tomhle zvláštním koutě země ležícího asi 20 kilometrů od Hradce Králové mihla cestou z Prahy do Orlických hor. Měla jsem dost času, chuť na kafe i náladu objevovat. Jaroměř mě pohostila vlídnou náručí, došlo dokonce i na chlebíček, a jelikož cedule na náměstí poutala k návštěvě josefovské pevnosti, rozhodla jsem se, že pár minut času si nechám i na tohle místo.
TIP NA VIDEO: Kam na výlet ve středních Čechách?
Moje představa o návštěvě pevnosti korespondovala s odškrtnutím si další pamětihodnosti na pomyslném seznamu, realita ale byla úplně jiná. Jakmile vstoupíte do města Josefova, ocitnete se v nové dimenzi. Tohle nejsou muzejní kulisy a objekty památkové rezervace, tohle není vzpomínka na císaře pána. Tohle je reálný svět sám pro sebe. Tenkrát jsem neměla dost času, abych místní fascinující genius loci pochopila a docenila, už se totiž stmívalo. Věděla jsem však, že se sem brzy vrátím.
Moje brzy nastalo hned o Velikonocích. Tradiční zvyky jarních svátků jsem vyměnila za netradiční pobyt uprostřed ideálního pevnostního města. Jedinečný komplex domů, které dosahují předepsané výšky, hradebních valů a příkopů lemujících Josefov po jeho obvodu, ale i nevšední skladba obyvatel změní vaše vnímání reality. Tady platí úplně jiná pravidla.
Dominantou a hlavním orientačním bodem ve městě je kostel Nanebevstoupení Páně, který se nachází na Masarykově náměstí. Původně šlo o vojenský posádkový kostel vystavěný v empírovém slohu na počátku 19. století. Velmi podobný kostel Vzkříšení Páně se nachází také ve známějším Terezíně, který je Josefovu jakousi sesterskou pevností, i když proslulou v docela jiném, smutnějším kontextu.
Celodenní mumraj kolem kostela můžete pozorovat z vyhřátých schodů před vchodem nebo z některé z laviček v přilehlém parku. Ty však budou velmi pravděpodobně zabrané. Početné rodiny místních obyvatel jsou nedílnou, zcela zásadní součástí zdejšího koloritu.
Když se řekne Josefov, většina obyvatel Jaroměře jen mávne rukou. Nevím, nakolik je symbióza, v níž tu žijí, problematická. Pro mě jako pro nezaujatého návštěvníka jsou josefovští Romové srdeční záležitostí. Žijí, jak umějí, po svém, hlasitě a svobodně. Otevřené vnitrobloky pak přímo lákají k voyerským průzkumům.
V Josefově se procházíte dlouhými ulicemi a najednou máte pocit, že jste se ocitli někde mezi filmovými kulisami a bastionem. Mezi dětmi, které smějí lítat po venku až do tmy a v prostředí, kde neexistují přesně definované hranice. Je vám prostě jen dobře. Neuvěřitelně dobře. A i když restaurace U Prokopa už dávno nefunguje a v hospodě U Josefa II. mají jen rozmraženou pizzu a hranolky, chuť si snadno spravíte utopencem z vietnamské večerky. Je tu klid a vzduch voní rozkvetlými stromy.
Některá místa jsou tu už pod správou evropských dotací i místních nadšenců. A tak je pravděpodobné, že se Josefov brzy změní v lukrativní a turisticky významné, gentrifikované místo. Až se „nepřizpůsobiví“ budou muset přizpůsobit a vybydlené byty skoupí developeři, neopakovatelné kouzlo Josefova zmizí. Do té doby ale určitě stojí za návštěvu. Dokonalých kaváren a upravených muzejních objektů je totiž všude víc než dost.
