Hubneme do plavek
 

Iveta Kotlabová: Tanec u tyče mě posouvá dál

7. prosince 2016
  • Modřiny, spáleniny ani mozoly Ivetu Kotlabovou netrápí. Navzdory drobné konstituci udrží na tyči i váhu svého manžela. „Pokud na poledance něco bolí, je to myšlení,“ tvrdí tanečnice, která patří v Česku k nejlepším.

    Šplh na tyč nebývá populární. Já si z hodin tělocviku pamatuju spálené ruce a nárty. Bolí to a rány se špatně hojí. Co ty, měla si šplhání ráda?

    Ne. Měli jsme takovou paní profesorku, že to moc nešlo. Dobře šplhat nás nenaučili.

    Když teď přijdou holky do začátečníků, mají většinou strach. Ale ono to není tak hrozný. Stačí pár technických triků a najednou to jde. Tělo se zvedne, hodně pomáhají nohy. Šplhání je pak pohoda. Bolí hlavně myšlení.

    Spousta věcí se zdá na první pohled náročná a není to tak hrozný. Nebo to naopak vypadá jednoduše, člověk si říká, to bude hned, a ono není. Jinak se sem tam spálíte, máte modřiny, mozoly – na ty si holky hodně stěžují, ale to k tomu patří.

    Měla si někdy chuť s pole seknout?

    Ne, neměla. Stávalo se mi hodně, že mě některé věci přestaly bavit, třeba u orientálního tance. Dělala jsem to přes dva roky a pak jsem se měla rozhodnout, jaký styl chci dělat. Žádný se mi moc nezamlouval.

    U tyče to tak nebylo. Naučím se nějaký trik a vím, že ho můžu dělat líp nebo jinak. Můžu ho různě kombinovat, být flexibilnější, rychlejší a silnější, stále je možné něco přidávat.

    Nestalo se mi, že bych měla moment, kdy bych si řekla, tohle mě nebaví. Už nevím, co dělat dál.

    Tanečnice Iveta KotlabováTanečnice Iveta KotlabováAutor: archiv Ivety Kotlabové
    Co je pro tebe největší motivací?

    Mě to hrozně baví samo o sobě. Když něco vidím, chci to zkusit. Taky je to hodně retrospektivní. Uvědomuju si, co jsem neuměla. Stále se mám kam posunout, ta cesta tam je.

    Teď třeba poletíme do Austrálie, pozvali mě na soutěž Felix Cane Pole Championship. Hodně se na to připravuju. Nedá se to srovnávat s podmínkami u nás. Stále se tu točí stejní lidé, jednou soutěží a podruhé jsou v porotě.

  • V čem je rozdíl?

    V zahraničí je to rozjetý, otevřenější a bez předsudků. Berou to víc jako sport, ale zároveň se nebojí být sexy. Můžou mít podpatky, vykrojené kalhotky, a kroutit zadečkem a pořád je respektují. Je to krásný.

    Takže ta aktuální motivace je spíš krátkodobá. Chci se připravit na soutěž v únoru a pořádně si to užít.

    Co je to přesně za soutěž?

    Je to umělecká soutěž. Pořádá to slečna, která je v pole dance legenda, Felix Cane. Poprvé vyhrála soutěž už v roce 2006. To jsme v Česku ani nevěděli, co je pole dance. Když se dnes podívám na video, s čím zvítězila… dnes to samé holky umí za půl roku.

    Uchovala si ale své kouzlo. Nikdy třeba nedělá to samé. Pokaždé má jinou hudbu, odlišné aranžmá a přidá kousek něčeho dalšího. Sama vytvořila nádherné flexibilní prvky: Eagle a Spatchcock.

    Celý koncept soutěže mi sedí. Nemám ráda naučené choreografie, ke kterým nás nutí některé soutěže. Přesně stanovené prvky v určitém pořadí a dělat to dokola a dokola. To z poledance bere trochu radost.

    Tady je to jinak. Je to velká show, která má své téma. Teď to budou metamorfózy. V praxi to znamená, že na pódiu je jen jedna spinová tyč a já musím vymyslet tematickou show, můžu mít rekvizity, backup dancers nebo i doprovodnou projekci v pozadí.

    Jak dlouho trvá, než se naučíš sestavu?

    Záleží, z jaké strany to člověk vezme. Když jste lišák, vyberete si věci, které vám jdou, tak už se piluje jen choreografie, kombinace a provedení. Aby to bylo dobrý, zabere mi to přes měsíc práce. Snažím se trénovat věci do zálohy, vyhnu se pak stresu a zraněním z přetížení v přípravném období.

  • A časový limit je…?

    Čtyři minuty. A takový práce kvůli tomu. Hodiny a hodiny v tělocvičně a natáčení.

    Sportovní soutěže jsou pro mne vždycky hec. Abych se dokopala k něčemu jinému, než jsem zvyklá. Mám ráda hlavně tanec a improvizaci. Naučený kombinace jsou problém. Když cítím, že se mi to nevede, nebo mi to klouže, potřebuji to něčím proložit. Tady to nejde. Zvlášť u těch nejnáročnějších sportovních soutěží. Člověk by se nevešel do stanoveného časového limitu.

    Tanečnice Iveta KotlabováTanečnice Iveta KotlabováAutor: archiv Ivety Kotlabové
    Jsi každý den v tělocvičně? Jak vypadá tvůj běžný den bez tyče?

    Třeba v pondělí obvykle neučím, to si během dopoledne vyřeším administrativní věci, do kterých se mi běžně vůbec nechce a krom běžných člověko-činností si večer dám stretching s kočkama. Když učím, tak přijedu tak, abych měla hodinu a půl až dvě hodiny pro sebe na trénink. Pak třeba od 16 hodin do 21 hodin učím.

    Moje práce je plná různých lidí, Není to žádný stereotyp, a to je na tom, to hezký. I když učím to samé poněkolikáté, každá hodina je jiná. Liší se lidé, co tam chodí. Mají jinou náladu, jde jim to jinak. Takže je to vlastně pokaždé úplně jiný zážitek.

    Hraje u poledance větší roli talent nebo dril? Musí se to skutečně odmakat?

    Těžko se k něčemu přiklonit, je pár talentovaných lidí, kteří když nechtějí na sobě pořádně makat, občas jim prostě schází motivace, přistupují ke všemu se samozřejmostí a pak narazí. Často jde o mladší slečny, s věkem přibývá rozum.

    Fotogalerie

    26 fotografií

    Vliv má i okolí, téměř pořád se mi stává, že mi někdo skoro až vyčítá flexibilitu. Sice mám k tomu předpoklad od přírody, ale stejně trávím několik hodin v týdnu jen protahováním, to už moc lidí nezajímá.

    Samozřejmě má někdo výhodu, ať na tanec, flexibilitu … nebo když to mají holky vydřený z dětství, tak je to plus. Platí to pro baletky, tanečnice, gymnastky. Když tohle využijí, tak je to fantastický. Talent může neskutečně pomoc, ale bez práce nejsou koláče :-)

  •  

    Existují v poledance nějaká omezení, třeba zdravotní?

    Vlastně vůbec. Letos poprvé i u nás proběhla kategorie parapole. Když to vidíte, tak si uvědomíte, jak je smutný, že my si stěžujeme, že jsme unavený. Ty holky byly báječný! V téhle kategorii teprve posouvají hranice, letos to vyhrála Daniela Pecinová, která přišla o nohu, i tak na tyči dokáže úžasné věci.

    To jsem naštěstí sama nikdy řešit nemusela. Jen když tahám partnera, tak si uvědomuju, jak je každé kilo navíc znát. Zvládají to všichni. Z pozorování si myslím, že to limit není, Jsou i slavný videa na internetu z různých talentových show. a nejde o pět kilo navíc. Takže to jde. Pak je otázka vkusu, jak své umění prezentovat, ale to je každého věc.

    Co ráda děláš ve volném čase kromě poledance?

    Kromě tyče se ještě houpu na kruhu Aerial Hoop.

    Poledance tanečnice Iveta KotlabováPoledance tanečnice Iveta KotlabováAutor: archiv Ivety Kotlabové

    Jak to vypadá?

    Je to obří obruč. Každý má jinou velikost podle své výšky. Existují dokonce i soutěže. Jinak mazlím kočky, chodíme cvičit ven, moc doma nesedíme.

    Už si nakousla, že taháš partnera, teď už vlastně manžela … pole není jen pro ženy?

    Není a je to dobře.

  •  Jak se k tomu dostal a co na to okolí?

    Strašně legračně. Potkali jsme se na Spor Expu a postupně jsem ho ukecala na soutěž v poledance, kde jsme byli za postavy ze Star Wars. V Čechách dost lidí chlapy na tyči odsuzuje, často je to i ze závisti, ale lepší se to.

    Záleží na celkové prezentaci toho muže. David a ještě dalších pár stoupenců jedou takovou tu sportovní část, což třeba někteří tanečníci i profi tanečnice odmítají. Přitom kluci nechodí na umělecké soutěže, jen na sportovní, takže je to jedno.

    Ti chlapi to mají prima, zvlášť mezi takovým počtem holek.

    Co by si vzkázala holkám, které to chtějí zkusit?

    Zvedněte se a zkuste to ;)

    Tanečnice Iveta KotlabováTanečnice Iveta KotlabováAutor: archiv Ivety Kotlabové

    Od grafiky k tyči 

    Iveta Kotlabová být tanečnicí původně nechtěla. Vystudovala uměleckou školu, profesí je grafik. K tanci se dostala náhodou kvůli zdravotnímu stavu. Odešla z vysoké školy, když jí nabídli učit tanec.

    O poledance se dozvěděla přes známou, co učí v Centrum Tance déle než ona. Iveta původně učila orient, ale když v roce 2009 přišly tyče, hrozně ji nadchly a už od toho nedokázala odejít.

    "Když jsme začínaly, nebyla žádná technika. Všechno bylo nutné zkoušet stylem pokus omyl. Dnes jsou technické postupy, jak na lekcích učit, bohužel pro mě jako lektorku se od začátků moc nezměnilo. Když se chci naučit něco nového, musím se inspirovat z videí nebo jezdit na zahraniční workshopy, což je nákladné, a ne vždy časově možné," říká tanečnice.

    Nejtěžší je prý koukat na videa a zkoušet.

    "Člověk padá a padá, snaží se pochopit, jak se to dělá. Vypilovat nový prvek trvá nějakou dobu. Když to pak učíte ostatní, je to jen pár minut."

     Podívejte se na další ženy, které hýbou světem.

    Fotogalerie

    26 fotografií

Další příběhy
tady joyes