„Nikdo si asi nedokáže představit, kolik dřiny stojí natrénovat zadržet dech na šest a víc minut,“ říká freediverka Alena Konečná. V říjnu se stala držitelkou světového rekordu. Ponor do hlubin jí prý dává hlavně klid, splynutí s přírodou a volnost pohybu.
Letos v říjnu jste se stala držitelkou světového rekordu. Potopila jste se na jeden nádech do hloubky 60 metrů pouze vlastní silou, tedy bez ploutví nebo jakékoli jiné pomoci. Je to hodně těžké? Jak dlouho jste se na tenhle ponor připravovala?
Potopit se do 60 metrů bez ploutví je velmi náročné. Je to nejnáročnější ze všech tří disciplín. Už jsem se ponořila bez ploutví do větší hloubky, ale asociace CMAS, která certifikovala světový rekord, má složitější protokol po ukončení ponoru. Tento výkon je pro mne proto hodnotnější.
Příprava je zdlouhavá. Nejprve chodím do posilovny, běhám, plavu a dělám zkrátka vše, co mi přinese víc síly. Prokládám to strečinkem, aby tělo nezatuhlo a svaly se nezkrátily.
Při hlubokých ponorech potřebuji být flexibilní. Pak následuje trénink v bazénu na zadržování dechu. V poslední fázi se dostanu k moři a tam si už jenom ladím formu a minimalizuji chyby.
Kolik času vám trvala cesta dolů a na co jste myslela?
Cesta dolu mi trvala minutu třicet vteřin. Při sestupu dolů se musím plně koncentrovat na ponor. Jakékoli myšlenky musí jít stranou. Je velký rozdíl vydržet s dechem v klidu na hladině šest minut anebo jeden a půl minuty v zátěži a hloubce. Proto trénuji výdrž na bazénu ve výdechu. Snažím se vydržet alespoň několik minut.
Nebojíte se, že vám dojde vzduch? Jak se vyrovnáváte s panikou?
Díky postupnému tréninku vím, do jaké hloubky se mohu potopit. Jde to opravdu velmi pomalu. Může to trvat rok i dva. Nikdy jsem se nesnažila překonat své osobní maximum o 10 až 20 metrů. To by mohlo mít fatální následky. Tenhle postupný trénink také napomáhá kontrolovat mysl a soustředěnost, proto je jakákoli panika zbytečná.
Jak snášíte dekompresi? Co je na tom nejnebezpečnější?
Ve freedivingu žádná dekomprese není. Dekompresní zastávky dělají jen scuba potápěči, kteří používají přístroje k tomu, aby se dostali dolu pod hladinu. Freediving je v tomto ohledu velice bezpečný sport.
Lákalo vás potápění vždycky? Jak jste se k němu dostala?
Od dětství jsem inklinovala k vodě, už jako malá jsem byla závodní plavkyně, poté jsem nějaký čas dělala ploutvové plavání a k freedivingu jsem se dostala zhruba v roce 2003, kdy jsem potřebovala životní změnu.
Lze zadržení dechu trénovat? Jak jste na to šla vy?
Zadržet dech na několik sekund umí snad každý. Ale nikdo si asi nedokáže představit, kolik dřiny stojí natrénovat zadržet dech na šest a víc minut. Já měla to štěstí, že jsem jako dítě závodně plavala a tato zkušenost mě pomohla i v tréninku freedivingu.Co se vám na freedivingu líbí nejvíc?
Nejdůležitější je pro mě splynutí s přírodou, volnost pohybu. Freediving není jen o světových rekordech a o tom potápět se podél lana dolů a nahoru. Nádherné je zadržet dech na pár minut, potopit se do hlubin a užívat si v klidu tu neskutečnou podmořskou krásu.
Kde se potápíte nejraději?
Nejraději mám teplou vodu plnou podmořského života. Jít si po tréninku šnorchlovat, vypnout hlavu a jen tak se nechat nadnášet vlnami.
Co děláte ráda kromě potápění?
Já bych se definovala tím, že ráda dělám úplně všechno, hlavně když mi to přináší radost. Takže jakýkoli sport například golf, tenis, badminton, lyže…
Také ráda cestuji a poznávám nové země a kultury.
Viděla jste film Magická hlubina s Jeanem Reno?
Samozřejmě… ;)
Podívejte se na další ženy, které hýbou světem.
Češka se ponořila do rekordní hloubky. Jít za osobní mez trvá i roky, říká
