Topmodelka Pavlína Pořízková se obula do postavení žen v USA
Topmodelka českého původu Pavlína Pořízková napsala pro New York Times článek, ve kterém se zamýšlí nad postavením žen ve všech čtyřech zemích, kde žila – v Československu, Švédsku, Francii a USA. A je to hodně zajímavé čtení!
Příběh Pavlíny Pořízkové je vcelku známý, ale ve zkratce. Když jí v roce 1968 byly tři, rodiče emigrovali do Švédska, zatímco malá Pavlínka zůstala u prarodičů v Československu. Úřady jí dovolily vycestovat za rodiči až po dlouhých sedmi letech. V patnácti letech však odjela Pavlína do Paříže, kde začala svou úspěšnou modelingovou kariéru. A za další tři roky už se stěhovala do Spojených Států, kde se později provdala za hudebníka Rica Ocaska, s nímž má dva syny.
Pavlína tedy blíže poznala čtyři země a nyní se rozepsala pro New York Times o tom, jak se v každé z nich cítila jako žena.
"Bylo mi 9, když jsem poprvé vstoupila na půdu švédské školy. Jako čerstvý přivandrovalec jsem byla trnem v oku jednomu spolužákovi, který mě šikanoval, že jsem imigrantka. Moje kamarádka, taková drobná holčička, mu za to vlepila facku. V mé rodné zemi by to holka buď někomu žalovala, nebo by brečela. Rozhlížela jsem se kolem sebe, co tomu řeknou spolužáci, a zdálo se, že si toho nikdo ani nevšiml. Netrvalo dlouho a došlo mi, že ve Švédsku mám stejné postavení jako kluci."
"V Československu ženy chodily domů po dlouhém dni v práci a večer ještě vařily, uklízely a obsluhovaly své manžely. Za tu péči se jim dostávalo v nejlepším případě laciných lichotek, v horším ignorace nebo i zneužívání. (...) Ve Švédsku byly domácí práce rovnoměrně rozděleny. Brzy se i můj táta naučil uklízet a vařit. Jak to? Rozvedl se s mou matkou a vzal si Švédku."
Pavlína dále popisuje, že i v dospívání se s kamarádkami ve Švédsku cítily jako královny – chtěné a obletované, aniž by je někdo urážel, pokud se s jedním klukem spustily, zatímco druhého odmítly. K jejich ženskému sebevědomí přispívala i sexuální výchova, která se neomezovala pouze na zabránění nechtěnému těhotenství, ale také se věnovala tématu masturbace (což jen posilovalo pocit, že žena je paní svého těla). "Ženy mohly dělat totéž co muži, ale zároveň mohly – pokud chtěly – mít dítě. To z nás činilo silnější pohlaví."
Zlom pro Pavlínu přišel po přestěhování do Francie. Zatímco ve Švédsku se naučila být asertivní, pokud jde o kluky, v Paříži to nefungovalo. "Když jsem se chtěla na diskotéce seznámit, pokukovala jsem po svém vyvoleném a pak jsem mu dávala najevo zájem svůdným tancem. Pokud rovnou neutekl, tak se mě zeptal, za kolik jdu." Ženy ve Francii totiž podle Pavlíny svou sílu mají, ale spíše skrytou, jako vystřelovací nůž. A muži si na to potrpí.
Náraz přišel i v Americe, o níž se Pavlína mylně domnívala, že je to nejen svobodná, ale i svobodomyslná země. "Sex byl tabu. Když jsem zmínila masturbaci, všem červenaly uši. Orgasmus? Muži měli oplzlé poznámky, zatímco ženy mlčely."
Podle Pavlíny to vypadá, že v Americe patří tělo ženy všem, jen ne jí samotné. "Její sexualita patří manželovi, její názor na ni samotnou patří společnosti a její děloha patří vládě. Všichni předpokládají, že bude matkou, milenkou, úspěšnou v kariéře a přitom zůstane věčně mladá a štíhlá. V Americe jsou úspěšní muži žádoucí, zatímco úspěšné ženy se musí snažit, aby byly žádoucí. V Americe se ženám říká, že mohou dokázat všechno, ale jakýkoli významný projev je okamžitě zašlapán do země."
Ze všech čtyř zemí z toho tak podle Pavlíny USA vychází nejhůře, protože klade na ženy vysoké nároky, ale zároveň je symbolicky umlčuje a bere jim právo o sobě rozhodovat. Proto je podle ní nejvyšší čas oprášit a znovu naleštit slovo feminismus, které díky Švédsku považovala za zastaralé a nepotřebné. Ona sama uzavírá svůj manifest slovy:
Jmenuji se Pavlína Pořízková a jsem feministka.