Herečka Anna Fialová je žena mnoha talentů. Co má společného se zpěvačkou Ivetou Bartošovou, proč nechce mluvit s bulvárem a jak to má se vztahy a se slávou? Na to všechno se jí ptala šéfredaktorka Brigita Zemen v novém vydání časopisu Moje psychologie.
Na začátku května vstupuje na Voyo druhá série miniseriálu Iveta podle životního příběhu zpěvačky Ivety Bartošové. Jaké pro tebe bylo vrátit se znovu do jejích bot?
Ve druhé sérii pozorujeme Ivetu v období na vrcholu její kariéry. Jsme v devadesátých letech, ve kterých jsem se já narodila, a protože jsem velký nostalgik, tak to pro mě všechno bylo takové citlivé, až dojemné. Je tam třeba scéna z muzikálu Dracula, na kterém jsem vyrostla a ve kterém tancovala i moje maminka. Jenže pak se tam také objevují situace, které nejsou šťastné, kdy se jí život místy už začíná sypat, a nebylo nic hezkého si to prožít.
Byla pro tebe Iveta ve druhé sérii jinou rolí než v první?
Úplně. V první sérii jsem hrála osmnáctiletou holku z malého města, která se poprvé obrovsky zamilovala a byla v útlém věku hozena do velké Prahy a prostředí nahrávacích studií. Ve druhé sérii už je Iveta sebevědomá žena na vrcholu, která dosáhla všeho, co si do té chvíle vysnila. Také vizuálně je to úplně někdo jiný. Ona byla v devadesátkách neskutečně nádherná, sexsymbol. Ne že bych tím sexsymbolem byla já, ale myslím, že se mě do toho pokusili nastylizovat.
Tématem tohoto čísla Mojí psychologie je láska a vztahy. Ačkoli o svém soukromí nechceš mluvit, přesto se zkusím zeptat: Nikdy jsi neměla potřebu vykřičet do celého světa „ano, s tímhle člověkem jsem“?
Ale to já i mám. Za svého partnera se přece nestydím. Když se mě někdo zeptá, tak řeknu, že jsme s Viktorem tohle a támhleto. Spíš jsem se vždycky podvědomě bála to otevřít veřejně, protože jsem měla strach, co to spustí. Že o vztahu nemluvím, je vlastně nějaká ochrana před otázkami, na které možná veřejnosti zatím nechci odpovídat. Ale ano, mám se skvěle a Viktor je pravděpodobně nejlepší chlap na světě.
Kdyby sis mohla říct o roli, která je tvoje vysněná, jaká by to byla?
Vlastně teď nic vysněného nemám. Přeju si hlavně dělat práci, ve které jsem šťastná, a to se mi nyní docela dost daří. Mám období, kdy se mi plní přání ohledně toho, kde a s kým jsem vždycky chtěla pracovat. Docela se nad tím poslední dobou dojímám.
Celý rozhovor s Annou Fialovou najdete v květnovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.
