Devadesátkové sídliště, vytáčený internet, odcizení rodiče, umělecká škola, sexuální zneužití a komplikované vztahy. Komiks Srdcovka Štěpánky Jislové odhaluje její niterný příběh, ve kterém se ale pozná snad každý, kdo vyrůstal na přelomu tisíciletí. A občas to trochu zabolí.
Na podzim vyšel tvůj komiks Srdcovka, který sbírá jednu kladnou recenzi za druhou. Pro koho je určený?
Myslím si, že cílová skupina jsou všichni, kteří někdy měli problémy se vztahy a třeba zjistili, že jsou zamotaní do stejných vzorců.
Jak moc je Srdcovka autobiografická?
Na sto procent. Nemám moc ráda výraz autofikce, protože se v něm klade moc velký důraz na slovo „fikce“. Ale je dobré, aby si každý čtenář uvědomil, že i v autobiografii je pár věcí, které se staly trošku jinak. Není možné mu na každé stránce představovat novou postavu, i když v reálném životě vede člověk desítky rozhovorů s různými lidmi. Takže v knize je místo tří postav jedna nebo se třeba mění pořadí situací, které se ve skutečnosti staly lineárně, ale je potřeba je přeházet, aby byl příběh čitelný a přehledný.
V komiksu jsi hlavní hrdinkou a procházíš v něm od raného dětství přes pubertu až po dospělost. Pamatovala sis všechny události, nebo ses vracela třeba ke svým starým deníkům?
Kvůli Srdcovce jsem vytáhla hrozně moc materiálů, od rodinných alb po deníky, které jsem si vedla. Spoustu z nich jsem roky neotevřela a musím přiznat, že někdy to byl způsob, jak si navodit solidní PTSD (posttraumatickou stresovou poruchu, pozn. red.).
Jak to?
Protože když jsem si je zpětně četla, najednou jsem chápala i kontext těch zápisků. Hodně jsem na nich viděla, jak jsem se jako dítě snažila tvářit, že je mi to, co se mi děje, úplně volný a vůbec mě to neovlivňuje. Ať už to byly problémy doma, ve škole nebo ve vztazích. Na jednu stranu jsem se snažila přesvědčit sebe samotnou, že o nic nejde, na druhou jsem si pořád opakovala, že to, co se děje mně, se přece děje všem. Dítě nebo teenager totiž nemá srovnání s ostatními a cokoli, co se doma děje, považuje za normální. Bylo hrozné číst, jak jsem se s tím tehdy vyrovnávala, jak jsem si nemohla dovolit, aby mě to emočně zasáhlo.
Bylo to pro tebe i nějakým způsobem terapeutické vrátit se do Štěpánky, které je deset dvanáct let?
Rozhodně. Během čtení mi došlo, že jsem moc ráda za to, jak se dnes kriticky díváme na spoustu filmů a médií z devadesátek, které ovlivňovaly tehdejší puberťáky. Když si vezmu, jak vypadal Deník Bridget Jonesové, který kolem roku 2000 cílil na ženy a v němž je herečka Renée Zellweger, která je naprosto krásná a má velikost 40, označována za ošklivou a tlustou, tak dnes jen nevěřícně kroutím hlavou.
Nebo když Britney Spears v roce 2007 při vystoupení nebyla vidět žebra, strhla se smršť nenávistných komentářů, jak je tlustá a nechutná, a ona přitom chvíli předtím porodila. Navíc v seriálech, včetně těch animovaných pro děti, nebylo moc ženských postav. Takže pro mě bylo terapeutické uvědomit si, že jsme se jako společnost posunuli a umíme říct, že to nebylo v pohodě.
A v čistě osobním pohledu?
U interních věcí zafungovalo, že jsem měla možnost poskládat si svoje minulé zážitky v řetězu akcí a reakcí a vidět nejen vlivy, ale i důsledky. Ve výsledku mi vlastně nejvíc pomohlo mít kontrolu právě nad tím příběhem, protože jsem dokázala vidět, proč a jak se některé věci staly.
Hlavním tématem jsou partnerské vztahy od puberty až do dospělosti. Hodně se mě dotýkala otázka, proč jsou ty vztahy takové, jaké jsou, a že jsem něco podobného taky prožívala. Podařilo se ti podle tebe napsat vlastně generační výpověď?
Nebyl to záměr a ani jsem si neuvědomovala, že by se to mohlo stát. Ale z reakcí na knihu můžu říct, že pro generaci mileniálů a některých Gen Z jde skutečně o příběh, ve kterém se poznali. Vyrůstání v devadesátkách, typ médií, o kterých jsem už mluvila, specifická výchova generace našich rodičů, revoluce, a hlavně masivní nástup technologií způsobily naprosto odlišný způsob prožívání nás a našich rodičů.
Byli jsme do toho jako děti hozeni bez zkušeností a bez jakýchkoli záchranných sítí, což velmi definovalo, jak naše generace prožívala například seznamování. Protože rodiče se seznamovali úplně jinde než na internetu, takže jsme si k nim těžko mohli jít pro radu.
Je to právě výchova doma, která nejvíc ovlivňovala vztahy mileniálů?
Myslím, že je to jeden ze střípků celkové mozaiky. V Srdcovce hodně mluvím o teorii citové vazby, která vychází právě z rodinného prostředí a říká, že to, jak naši rodiče reagovali na emoce, které jsme projevovali jako děti, ovlivňuje, co potom budeme hledat i u potenciálního partnera nebo partnerky.
Například z dítěte, jehož emoce rodiče přehlíželi, může vyrůst dospělý člověk, který nerozumí emocím někoho jiného. Protože u něj byla přeskočena určitá vývojová fáze. Ale systém, který naše vztahy ovlivňuje, je mnohem širší. Vstupují do něj třeba i věci jako nastavení péče o domácnost a genderové rozdělení rolí, které člověk doma hodně odkouká, a se samozřejmostí si je pak přenese do vztahů, kde se to může snadno dostat do kolize s tím, jak tyhle věci vnímá protějšek.
Proč jsi v komiksu měla potřebu rozebírat i psychologické fenomény, jako je teorie citové vazby?
Protože po letech, kdy jsem se dostávala do neustále se opakujícího typu vztahů se stejným scénářem, jsem začala hledat důvod, proč to dělám. Z téhle motivace jsem začala lásku a vztahy studovat a právě teorie citové vazby mi hodně pomohla najít odpovědi. A jak už jsem do toho byla ponořená, tak jsem i z různých dalších knížek zjistila, na které věci si třeba dávat pozor, jak fungují hádky ve vztahu, postupně jsem si ušlapávala cestičku k sebepoznání a k terapii.
První věta v anotaci Srdcovky zní: Kde se bere láska? Dokázala jsi na ni odpovědět? Třeba jen sama pro sebe?
Pro mě je láska upřímné sdílení sebe sama s partnerem. Pro Michala, hlavní mužskou postavu komiksu, je láska vztah, který není založený na vzájemných nedostatcích. A kde se bere? Myslím si, že se snažíme najít přijetí, které jsme cítili, nebo naopak necítili od rodičů, že máme jednoduchou touhu po blízkosti, a to se nám v dospělosti překlopí do romantické lásky.
Jak moc je téma navazování vztahů bolestné, když je nám kolem dvacítky? A obrousí se ty hrany, zapomeneme, když už je nám třeba třicet čtyřicet let?
Podle mě je to složité celý život. Vztahy jsou pro nás tak strašně důležitá niterná věc, že je vlastně možná dobře, že jsou náročné, protože naše rozhodnutí někomu věnovat čas patří mezi nejdůležitější. Vezměme si jenom, kolik času vyžaduje se s někým seznámit, poznat ho a pak spolu něco budovat. Že dojít do fáze pevného vztahu trvá klidně tři pět let, a když pak zjistíte, že jste to na začátku vlastně špatně odhadli, že to nefunguje, nebo že jste to možná odhadli dobře, ale oba jste se změnili, tak to bolí a roky utíkají strašně rychle.
Navíc díky seznamovacím aplikacím a moderní vlně feminismu se postupně vyvinula kultura nezávazného sexu. Jsem rozhodně pro větší sexuální svobodu žen, aby si každý o svém těle rozhodoval, jak uzná za vhodné, a naprosto souzním s tím, že počet sexuálních partnerů nebo partnerek neurčuje hodnotu člověka. Také si ale myslím, že sex není nikdy jen sex a že by možná bylo fajn dávat si trošku větší pozor, komu se člověk otevře.
Většina postav z knížky na mě působila tak, že bere lásku jen jako nějaký projekt. Jako kdyby být ve vztahu znamenalo splnit nějaký úkol a mít odškrtnuto.
Přesně tak to ale jako společnost vnímáme. Jsme láskou bombardováni ze všech stran. Všechny filmy a seriály mají nějakou romantickou linku. Ohromné množství písniček jsou love songy. A pak sedíte o Vánocích kolem rodinného stolu a čelíte postupce otázek, jestli už někoho máte, kdy se vezmete, kdy budete mít dítě anebo kdy mu pořídíte sourozence. Společnost je vztahy úplně posedlá, ale na druhou stranu je to pochopitelné, protože vztahy mezi lidmi jsou nakonec jedna z nejhezčích věcí, které život nabízí.
Máme v očích ostatních větší hodnotu, když jsme zadaní?
Určitě, a to je součást problému. Být single je vnímáno jako mezistav, nikdy jako finále nebo záměr. Když se někdo rozejde, jeho okolí automaticky předpokládá, že si sice dá možná na chvilku pauzu, ale že záhy zase začne hledat někoho dalšího. Když je někdo úspěšný v práci, ale nemá vztah, tak ho máme tendenci vlastně trošku litovat, naopak když se někomu nedaří po pracovní stránce, ale má dítě, tak si říkáme: „No jo, ale aspoň má to dítě.“ Jako by to byla nějaká definice úspěšného člověka.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
