Jednou vypadá jako party girl v mini šatech Pucci, podruhé je to dáma s kožešinovou pelerínou a operními rukavicemi v modelu od Vivienne Westwood. Řeč je o Margot Robbie, která se v posledních dnech převtěluje do živoucí Barbie v rámci promo tour k novému filmu, který bude mít celosvětovou premiéru 20. července. A hypoteticky lze stejně mluvit i o samotné panence, kterou kdysi většina mileniálek různými způsoby opečovávala ve svých pokojíčcích – česala ji a převlékala stejně rychle, jako na růžovém koberci mění kostýmy slavná herečka. Barbie tour je zkrátka dokonalým marketingovým tahem postaveným na nostalgii, kterou panenka vzbuzuje ve svých někdejších majitelkách. Současně se ale vkrádá otázka, jestli nás tento růžový humbuk, v jehož popředí stojí typicky krásná blondýna, nevrací ve vnímání krásy o třicet let nazpět.
Zmenšená a nerealistická podobizna dospělé ženy formuje generace dívek už od roku 1959, kdy první panenka od Mattela spatřila světlo světa. Ostatně, tohle přelomové zrození reflektuje i teaser k filmu Barbie. V něm malé holčičky zahazují umělohmotná miminka a hypnoticky vzhlížejí k nové panence, která se nad nimi tyčí se svýma nekonečnýma nohama, vnadným trupem a štíhlým krkem. Mimochodem, kdysi jsem četla, že v dobách mého dětství byly panenky Barbie natolik disproporční, že by jejich krk vůbec neudržel hlavu. Co na tom, že od té doby se (i pod tlakem zákazníků) výroba panenek posunula k větší realističnosti a diverzitě – naposledy Mattel představil kolekci Barbie s Downovým syndromem. S filmem se však nyní vrací vzpomínky právě na tu idealizovanou one and only blond panenku v růžovém, která v dítěti, jež napůl vyrůstalo v komunismu, dokázala vznítit ty nejsilnější konzumní pudy.
TIP NA VIDEO: Které hračky formovaly naše dětství?
Dobře si vzpomínám, jak jsme s rodiči jezdili na nákupy do Německa, kde mě intuice pokaždé neomylně zavedla do růžové uličky. Rodiče si mezitím mohli v klidu projít celý supermarket, protože vždycky věděli, kde mě najdou – před regálem sešikovaných krabic v odstínu shocking pink, ze kterých na mě shlížely panenky, jež v mých očích tehdy nejlépe reprezentovaly barvitost západního světa. Dodnes si také vzpomínám, jak jsem nábožně listovala katalogem Barbie, kde ikonická panenka na několika stránkách reprezentovala různé aspekty vysněného života – od svatebního dne přes zabydlování v Barbie domě až třeba po jezdeckou školu. A doposud také vnímám jako křivdu, že jsem k Vánocům nedostala vysněný Barbie karavan – symbol devadesátkového blahobytu, který jednoznačně vytyčil hranici mezi mnou a mou zaopatřenější kamarádkou.
Postupem let fascinace sytě růžovou vybledla, ale panenky u mě zůstaly napořád. Třicet let jsem je hýčkala pro svou dceru, se kterou jsme sbírku ještě rozšířily. Přesto vnímám velký rozdíl mezi tím, co Barbie znamenala pro mě, a co pro ni. Kdysi drahá hračka, kterou si člověk musel zasloužit, se postupem času stala jen jednou z mnoha možností. Barbie čelí konkurenci v podobě nejrůznějších monster dolls, které ještě více akcentují nerealistické rysy a proporce, ale třeba i panenek v podobě princezen z Disney filmů. Spíše než „opravdová od Mattela“ tak moji dceru v průběhu let fascinovala Elsa z Ledového království, „Lolky“, popřípadě panenky Rainbow High. Přesto si dnes, kdy už si hraje jen zřídka, nejraději otevře krabici právě s barbínami. Z hlediska „převlékačky“ jsou totiž bezkonkurenční. „You can brush my hair, undress me everywhere. Imagination, life is your creation,“ prozpěvuje si u toho, zatímco já překvapeně zvedám obočí.
Pohled na herečku Margot Robbie v těch nejskvostnějších modelech, které připomínají oblečky mých někdejších panenek Barbie, totiž vzbuzuje smíšené pocity. Na jednu stranu rozechvívají srdce svou přímočarou líbivostí, kterou jsme si naposledy mohli dovolit obdivovat v dětství – později už to nebylo cool. Na druhou stranu se vkrádá „dospělácká” otázka notně podpořená společenským vývojem posledních let: Není to náhodou návrat k toxickému ideálu krásy, ze kterého jsme se snažili tak dlouho vymanit – včetně samotného výrobce slavné panenky? Minulý víkend jsem takto uvědoměle spekulovala na nástupišti pařížského metra, kde se naproti skvěl velký plakát ke snímku Barbie. „Ale mami, vždyť oni si v tom filmu z toho právě budou dělat legraci. Navíc dneska už víme, že takhle ideál ženy nevypadá,“ kontrovala moje neméně uvědomělá dcera. Soudě dle prvních filmových recenzí je pravda na její straně. Přesto se tajně těším, až tohle bizarně růžové šílenství poleví a i Barbie Margot Robbie ulehne do pomyslné krabice.
Barbie outfity Margot Robbie: Velká módní show na vlně dětské nostalgie
