Chtěli byste si jít odpočinout do nemocnice? Co je tohle za divnou otázku, říkáte si nejspíš. Pravdou je, že do nemocnice se nikomu nechce. Ani mně se nechtělo, když mi koncem dubna kladl lékař na srdce, abych se kvůli silné angíně nechala raději hospitalizovat. Nakonec jsem ho musela poslechnout, a byť jsem si ve velmi vážném stavu poležela dva týdny, prožívám nyní chvíle, kdy se mi po tomto nuceném, ale zato důkladném odpočinku stýská. Protože v „normálních“ podmínkách ho docílím jen těžko.
Je to paradox. Ještě než osud podrobil moje zdraví pořádné zkoušce, těšila jsem se, jak si konečně odpočinu. Duben se chýlil ke konci a já se rozhodla, že si na květen nebudu brát žádné vedlejší pracovní výzvy a konečně častěji zažiju pocit, že prostě jsem. Tady a teď. S kolegyněmi na kávě, aniž by mě svíral pocit, kolik toho během dne (ne)stihnu. S kamarádkou na procházkách z Vinohrad do Dejvic, které jsme před lety praktikovaly pravidelně, a na něž v poslední době nezbývá čas. S dcerou na bruslích v parku, aniž bych řešila, že jsem místo toho měla třeba uklízet. A s mužem konečně na pravidelných rande, která slouží jako čistička vztahu. Protože co si neřekneme během servírované večeře, to si možná nesdělíme vůbec. Počasí konečně slibovalo jaro, ve vedlejší ulici měly rozkvést růžové sakury a já se těšila.
TIP NA VIDEO: Jak si poradit s úzkostí?
Nakonec jsem rozpuk jara prospala – v nemocnici na ARO a na dýchacím přístroji. Angína se zvrtla v zánět, který si vyžádal dvě operace a hodně modlení, aby to dobře dopadlo. Rozkvetlé stromy jsem viděla až po deseti dnech, kdy už jsem zvládla vyjít mezi nemocniční bloky, kde jsem si s úžasem fotila i trávník posetý jetelem. Ze svého pobytu jsem si odnesla velkou jizvu na krku a vzpomínky, o kterých jsem si myslela, že už se k nim nebudu chtít nikdy vracet. O to víc mě později doma, když už jsem si zase konečně mohla vychutnat spánek na pořádné matraci, objednat jakékoli jídlo z okolních restaurací a užívat si soukromí vlastní koupelny i toalety, překvapilo, že ne všechno vnímám až tak negativně. Byly chvilky, kdy se mi po nemocnici dokonce stýskalo!
Svěřila jsem se svému muži, který mi potvrdil, že moje pocity jsou adekvátní. Aspoň soudě podle toho, co mu jednou říkal jeho nejlepší přítel, kardiochirurg. Pacienti, kteří u něj na oddělení leží klidně i několik týdnů, se svěřují, že prý si dlouho takhle dobře neodpočinuli – samozřejmě ve chvílích, kdy už jsou z nejhoršího venku. V tu chvíli mi to došlo. Důvod, proč se mi do mysli vkrádají teskné vzpomínky na kašovitou nemocniční stravu, small talk se sestřičkami, když mi přicházely „kapat“ antibiotika, nebo na pasivní sledování televize (od Nemocnice na kraji města přes Příšernou tchyni až po korunovaci Karla III.), není ten, že by mě to tak moc bavilo nebo naplňovalo. Jen jsem zkrátka v danou chvíli neměla na výběr, čím zaměstnat hlavu. Někdy jsem si četla, jindy scrollovala na sociálních sítích, ale v zásadě jsem si mohla po velmi dlouhé době dovolit naplno zažít luxus, kterému odborníci na time-management říkají bloumavá mysl. Tedy nechat myšlenky jen tak plynout.
Na podobné téma tento týden promluvila i zpěvačka Bára Poláková, konkrétně v rozhovoru pro DVTV. Na rozdíl ode mě však svůj nucený odpočinek povýšila na digitální detox. „Pamatuju si na chvíle po nehodě, kdy jsem byla pět dní úplně bez mobilu, podobný pocit jsem nezažila,“ zavzpomínala. Před rokem se v příspěvku na Instagramu rozepsala o tom, že jí pan doktor na cestě k co nejefektivnějšímu uzdravení doporučil, aby se na pár dnů zcela vyhýbala „monitorům jakýchkoli rozměrů“, kvůli kterým naše oči neustále těkají a páteř uvězněná v pololehu trpí, a byla prostě v přítomnosti. „...a tak jsem ležela a dívala se a dívala a poslouchala a dívala... vnímala dech, tělo, vzduch... brebentění holčiček z vedlejšího pokojíku jsem začala najednou slyšet úplně jinak... mnohem víc ‚u nich‘. mnohem víc ‚uvnitř‘.. každé slovo... každou hru... neumím to líp popsat... viděla jsem jejich světy soustředěně, klidně... otevřelo se mi TEĎ a já jen koukala, jak jsem na něj zapomněla.“
Otázkou je, proč si dokážeme takhle řádně a poctivě odpočinout, až když nemáme na výběr a musíme ležet. Pro odpověď však nemusíme chodit daleko – on i ten výběr je vlastně unavující. V nemocnici jsem byla osvobozená nejen od pracovních povinností a domácích úkonů, jejichž kadence občas připomíná tetris, ale také od příjemných dilemat typu co si dám dneska k obědu, na co se podívám na Netlfixu nebo co budu dělat o víkendu. O návratu do normálního života jsem neměla pochybnosti, přesto byl až za horizontem. A tak nemělo smysl plánovat ani řešit, kolik mi toho mezitím utíká. Hlavní bylo nic neuspěchat a postupně se postavit na nohy, nohy rozchodit, vyměnit erární košili za vlastní tričko, hadičku do jícnu za příbor, nemocniční lůžko za domácí postel a nakonec i neschopenku za radostný návrat ke kolegyním, rannímu cappuccinu a nevyhnutelně i k úzkostnému pocitu, kolik toho během dne (ne)stihnu.
Bára Poláková svůj loňský příspěvek zakončila optimisticky a poučeně: „Slíbila jsem si, že mi odteď digitálno vezme maximálně desetinu času ze dne a budu prostě někdy vypnutá. Protože nemusíme na všechno odpovídat okamžitě. To jsme si na sebe vymysleli jen my sami. A co když se podruhý nenarodíme, že jo?“ Já na rozdíl od ní nechávám rozjíždět svůj životní kolotoč opět naplno, aniž bych věděla, kde případně zatáhnout za brzdu (do nemocnice už bych si pochopitelně jít odpočinout nechtěla, tak moc mi zase nechybí). Jistě, mohla bych si naordinovat, že v neděli nevylezu z postele a pustím si Nemocnici na kraji města. Ale těžko při tom zažiju pocit, že je to tak správně, protože nemám na výběr. Mám, a výčitky by se brzy dostavily. Venku je krásně, na dveře klepe léto a možností, co dělat, vidět a stihnout, je nekonečně. Co si vyberete vy?
