Tajná řeč barev: za purpur trest smrti, indigo pro vyvolené
Za špatně zvolenou barvu outfitu vám dnes kromě špatného pocitu prakticky nic nehrozí. V minulosti to ale bylo zcela jinak. Za přehmat padaly hlavy.
Posedlost módou není záležitost posledních let. Lidé se rádi oblékali hezky i před tisíci lety. Výroba barev na oblečení byla v minulosti nákladná a složitá záležitost. Odstíny barev ukazovaly spíše společenské postavení nositele než osobitý vkus.
Nejstarší dochované záznamy o barvení látek pochází z mladší doby kamenné. Obarvit šaty ruměnkou (cinabarit, minerál obsahující červenou barvu) dokázali lidé už před pěti tisíci lety na území dnešní Číny. Těžko říci, zda šlo čistě o vzhled nebo o nějaký symbolický význam.
Jisté však je, že se barvy rychle staly odznakem moci. Stačilo obléci roucho správného barvy a každému bylo jasné, že si s vámi nemá zahrávat.
Purpur s modrou krví
Nejproslulejší barvou starověku byl tyrský purpur. Město Týros leželo ve Fénícii na území dnešního Libanonu. Féničané prosluli vynikající řemeslníci a jedním z jejich hlavních artiklů byl právě luxusní purpur.
Vyráběl se z tkání ostranek, mořských měkkýšů, kteří barvu vystřikovali při ohrožení. Získat jeden gram barvy znamenalo chytit a vypreparovat jich až osm tisíc.
Pro jeho krásu a exkluzivitu se jím barvila obřadní roucha a opěvoval ji Starý zákon i básník Homér. V době byzantské říše nosili císaři přízvisko Porfyrogenetos, což znamená doslova „zrozený v purpuru“. Ostatně obléci tuto barvu znamenalo pro obyčejného člověka smrtelný zločin.
Sytá modř z Indie
Druhou legendární barvou bylo indigo. Toto modré barvivo pochází původně z Indie, ale už v antice jej obchodníci vozili do Evropy. Vyrábí se z keře indigovníku (rod Indigofera). Květy se svážou do otýpek, vloží do kádě s vodou a zatíží se těžkými dřevěnými kládami. Barva zde během několika hodin doslova vykvasí.
Evropané si indigo zamilovali. Modrou barvu sice dokázali získat stejným postupem z květů místní rostliny borytu barvířského (Isatis tinctoria), ale jeho odstín byl podstatně bledší. Podle syté indigové modři jste proto snadno poznali bohaté vrstvy.
Moderní barvířství
Evropa byla ve výrobě barev dlouho pozadu. Základními odstíny byla kromě borytové modré žlutá, vyráběná z rostliny zvané rýt barvířský (Reseda luteola), a červená z květů mořeny barvířské (Rubia tinctorum). To bylo zhruba vše. Barvířské řemeslo se začalo pěstovat až v době renesance v Itálii, zemi, která je svojí módou proslulá dodnes.
Zámořské expedice vozily do obchodních měst (jako je Florencie, Padova nebo Benátky) mimo jiné exotická barviva. Třeba dřevo zvané „braza“ (Caesalpinia echinata), z něhož se vyráběla skvostná červená a později dalo i název zemi svého původu – Brazílii.
Po barvách byla taková poptávka, že dlouho tvořily na obchodních lodích největší část nákladu. Brzy nato vznikly i první evropské učebnice barvířství.
Styl z Itálie
Italové přinesli do módy středověku nový symbol barevného luxusu – kermes. Vyráběl se z těl hmyzu červce kermesového (Kermes vermilio), který žil na dubech v okolí Středozemního moře. Jejich těla se usušila, namlela na jemný prášek a rozmíchala ve vodě. Ve 14. a 15. století byl oděv napuštěný drcenými brouky tak populární, že nesměl chybět v šatníku žádného italského, francouzského či španělského šlechtice.
Zámořská červená
To ještě nikdo netušil, co objeví námořníci za oceánem. Když španělský mořeplavec Hernán Cortés objevil v roce 1519 Mexiko, všiml si, že místní vládcové jsou oblečení v tak nádherných purpurových róbách, že kermes oproti tomu vypadal jako pračkou stokrát sežvýkaný kus ze sekáče.
Zjistil, že jde o barvivo zvané karmín či košenila, a že se vyrábí stejně jako kermes. Jen červec má tentokrát přízvisko nopálový (Dactylopius coccus) a žije na opunciích. Ve městě Tenochtitlán se Cortésovi podařilo ukořistit balík karmínu a poslat jej španělskému králi.
Zářivá barva vyvolala poprask a brzy se stala hned po stříbru největším vývozním artiklem Aztécké říše.
Chemická revoluce
Přírodní barviva se používala až do poloviny 19. století. S rozvojem chemie se začaly objevovat první syntetické barvy. Do roku 1900 už byli vědci schopní vytvořit většinu z nich laboratorně za zlomek ceny.
Barvy přestaly být symbolem luxusu a staly se dostupnými pro každého. Dnes už můžete leda černým tričkem říci, že jste metalák, nebo zeleným, že patříte mezi zaryté vegany nebo mileniály.
