Stinné stránky, za které se hluboce stydíte. Když ale vystrčí růžky, ovládnou vás tak, že se nepoznáváte. Vítejte ve světě vnitřních démonů, které nevytvořil nikdo jiný než vy sami. Jenomže jak jim nasadit náhubek?
Všichni v sobě máme vnitřní démony, ty vtíravé hlasy, které nám našeptávají, co děláme špatně, kde zase selžeme nebo do čeho se raději nepouštět. Vnitřní kritiky, kteří hodnotí, jak vypadáme, jak jsme se chovali na večírku nebo jak selháváme při výchově dětí. Impulzy, které nás nutí kouknout partnerům do telefonu, když nás sžírá podezření, byť neopodstatněné, vybuchnout nad sebemenší blbinou, která nás vytočí do nepříčetnosti, vyspat se s někým jiným místo toho, abychom řešili problém, který máme doma. Používáme výmluvy, že to jsme nebyli my, ale něco v nás. Ta temná strana, která nás ovládla a donutila chovat se iracionálně. My takoví přece nejsme. A příště už se to určitě nestane.
TIP NA VIDEO: Co dělat, pokud vás přepadne úzkost?
Jenomže démoni, které tak lehkovážně ignorujeme jako momentální zkrat, jsou naší součástí. Probublávají na povrch a vystrkují rohy ve chvílích, kdy se nám to nejmíň hodí a kdy bychom se potřebovali chovat rozumně. Problém je v tom, že ze strachu o nás samotné, o naše vlastní city, démoni vždycky něco „podělají“. Pravděpodobně jste s nimi už několikrát vedli bitvu.
Tvářili jste se, že vám nevadí, když jde partner s kamarády na pivo a vrací se až nad ránem, a myšlenky, že byl ve skutečnosti až doteď s nějakou jinou, jsou iracionální. Bránili jste se pocitům hněvu, když vás šéf v práci zkritizoval, a nenáviděli se za své hloupé chování. Slíbili jste si, že příště už si opravdu dáte jen tři piva namísto osmi. Abyste později partnerovi předvedli excelentní žárlivou scénu, podali při výbuchu vzteku okamžitou výpověď nebo osm piv proložili třemi panáky.
Funguje to spolehlivě. Čím víc utáhnete víčko zavařovačky, ve které jste démona neprodyšně uzavřeli, s tím větší silou vám vybuchne do obličeje. A kruh se pomalu uzavírá.
Tímto způsobem se naši démoni proměňují v určitý druh sebenenávisti. Tolik jsme se snažili jim čelit, a stejně jsme selhali. Jsme naprosto bezmocní, nemáme pod kontrolou nic, svoje myšlenky, emoce ani chování, a nemůžeme vyhrát. Asi s námi musí být něco špatně... Ne, není, démony máme všichni. Jen je někdo dokáže kontrolovat trochu lépe než třeba my.
Existuje stará buddhistická meditační praxe, o které píše Tsultrim Allione v knize Pečuj o své démony. Podle ní si svého démona máte vizualizovat a pak ho nakrmit stejným způsobem, jako byste servírovali večeři pro své přátele. Údajně má taková démonická hostina léčivý účinek, protože touto meditační technikou postupně přijmete svoji nejhorší část, rozvinete soucit se sebou samými a přestanete s tím bojovat.
Ostatně bez našich nejhorších vlastností by nemohly fungovat ani ty nejlepší. Každé světlo má nějaký stín. Problém je v tom, že i když si to uvědomujeme, stejně máme přirozenou potřebu se od svých špatných vlastností distancovat. Já TAKOVÝ přece nejsem. Opačný extrém je pak přijetí svých démonů s absolutní samozřejmostí a naprostá neochota s nimi cokoli dělat. Já jsem prostě TAKOVEJ, ber, nebo nech bejt. Následuje nekonečný údiv nad tím, že roky opakujete ve vztazích ty stejné vzorce nebo že vás zase z další práce vyhodili z toho stejného důvodu.
Démony se musíme snažit porazit, ale je chyba představovat si je jako finální bosse ve videohře. Ani když své postavě přihodíte ještě pár bodů na sílu a mrštnost, nikdy je nerozsekáte na kousky. Vaši démoni ve vás budou vždycky. Vytvořili jstesi je v dětství, v dospívání, objevili se v reakcích na situace, kdy se vyvíjela vaše osobnost. Jsou vaši a jsou v pohodě, jste to totiž vy. Přitom nejlepší způsob, jak s nimi můžete bojovat, je u terapeuta. Ke kvalitnímu životu totiž potřebujete i negativní emoce. Jde jen o to nenechat se jimi úplně pohltit.
Pokud vám vadí, jak v různých situacích reagujete, vyzkoušejte metodu bludného kruhu, známou z kognitivně-behaviorální terapie, kterou propaguje například terapeut Honza Vojtko. Princip spočívá v tom, že myšlenka spouští neurochemický proces vyvolávající emoci, na kterou reaguje tělo, a my se následně nějak zachováme. Jde o naučené chování na základě podnětu. Někdo mě kritizuje – začnu být naštvaný – zrychlí se mi tep – začnu řvát. Náš mozek usoudí, že taková reakce je správná, zapamatuje si ji a příště podobnou situaci vyhodnotí stejně. Co se stane? Ano, opět to skončí vaším řevem.
To, že je kruh bludný, ovšem neznamená, že ho nemůžete přerušit. Nikdo neříká, že to bude snadné, ale rozhodně to není nemožné a stojí to za práci. Pokud na sobě chcete pracovat, pozorujte, jaké myšlenky vám v nepříjemných situacích probíhají hlavou, jakou emoci spouštějí a jak se následně chováte.
Chcete to změnit? Zkuste jakoukoli malou změnu v chování. Pro jednou. Místo křiku odpovězte v klidu. Zhluboka se nadechněte a snažte se zadržet slzy. Malá změna může nakonec vyvolat změnu velkou. Porušit kruh a vytvořit novou reakci, kterou mozek vyhodnotí jako správnou. Váš vnitřní démon tam bude pořád, jenom si nedovolíte nechat ho nad vámi převzít absolutní kontrolu. Protentokrát a příště zas.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
