Neurotik si vždycky umí představit tu nejhorší možnou variantu čehokoliv a s manželkou jsme neurotici oba, jeden menší, druhý větší, pořadí se občas mění, ale je to tak. Ještě před narozením Štěpána jsme tak začali vymýšlet, co všechno by se mohlo pokazit a jak náročné to všechno bude. Na jednu věc jsme ale nepomysleli: co když bude najednou všechno úplně v pořádku?
Kateřina se vrátila do práce o něco dřív, než jsme původně plánovali, a jsme kvůli tomu oba dva samozřejmě o něco unavenější – těch prázdných míst v kalendáři, která může člověk zaplnit čímkoliv a která může případně taky zaplnit tím, že nedělá vůbec nic, je strašně málo. Ale co je to oproti tomu, že ani jeden z nás už není uvězněný v mikrosvětě rodiče a dítěte a že oba dva můžeme pravidelně vyrazit mezi dospělé lidi, kteří řeší dospělé problémy a nepláčou kvůli tomu, že jim spadla sušenka na zem?
TIP NA VIDEO: Co byste měli vědět o rodičovském příspěvku?
Tenhle její návrat do práce byl jedna z nejlepších věcí, kterou jsme v rámci turbulentního prvního roku rodičovství mohli udělat – a pokud by to šlo (a společnost by to pomocí zkrácených úvazků a flexibilních pracovních možností umožňovala), bylo by dobré, kdyby tuhle možnost měli úplně všichni. Někdo samozřejmě nemusí chtít: ale mít někde vzadu v hlavě ten pocit, že může, by určitě pomohlo.
Paradoxně to ale s sebou nese jeden nečekaný problém, na který jsem se nepřipravil: a říkám to s vědomím toho, že jsem se vlastně nepřipravil na žádný problém provázející první rok dítěte, protože to jednoduše nejde. Tenhle problém je ale specifický. Se Štěpánem je úplně všechno v pořádku, všechno se vyvíjí tak, jak má, a kdykoliv se nějaký zádrhel vyskytne, během chvilky se sám vyřeší. Tohle neurotik opravdu nečeká.
A taky se o tom nikde nepíše, částečně určitě proto, že lidé, kteří neřeší žádné zásadní problémy, z pochopitelných důvodů ani nemají potřebu o tom psát. Ale je tu ještě jeden důvod: ostatní rodiče nechtějí slyšet, že vaše dítě usne v sedm večer a vzbudí se v sedm ráno, že sní všechno, co mu připravíte do mističky ve tvaru medvědí hlavy, že zvládá všechny fyzické úkony, které mu předepisují články popisující milníky ve vývoji batolete, a že se v podstatě jenom směje, jí nebo spí, a když mu rostou zuby, řeší to tím, že spí ještě o něco víc.
A já to samozřejmě chápu. Utrpení odjakživa spojuje lidi nejpevněji a nic člověku nepomůže tak moc jako možnost postěžovat si, předat někomu jinému část svých potíží a alespoň částečně za to přijmout jiné potíže.
Ale nic takového tu tentokrát nemám. A protože je mi jasné, že je tohle jenom přechodná doba a velice pravděpodobně se situace brzo změní, Štěpánovi se něco přestane líbit, něco ho začne trápit nebo něco začne trápit nás, chtěl bych si tenhle moment trochu užít.
A možná taky trochu podpořit čerstvé rodiče, kteří se probouzejí každé dvě hodiny, netuší, co vlastně mají dělat, řeší problémy s kojením, se spánkovým režimem, s komunikací, mají pocit, že z téhle spirály nikdy neutečou. Vydržte. Bude to lepší. Aspoň na chvilku.
