Nesnáším lidi. Chci být sama, co je na tom špatně?
Jsem introvert, ale často působím jako extrovert. Na první pohled to vypadá, že miluju být mezi lidmi, že jsem ta, co vtipkuje, baví ostatní a je středem pozornosti. Pravda? Nesnáším lidi. Fakt. Potřebuji samotu jako jiní potřebují kafe po ránu. A není to o tom, že lidi vyloženě nesnáším – spíš je prostě nechci vidět ani slyšet. Občas mám pocit, že mi jejich energie žere mozek.
V práci extrovert, doma chci být sama sebou
Když pracujete v obchodě nebo v kreativním prostředí, společenský život je nedílnou součástí pracovní náplně. Jsem v tom dobrá, dokážu zapojit energii a vtip, ale po práci…
… to se cítím jako vybitá baterka. V hlavě mi víří tisíc myšlenek, a jediný, co chci, je utéct do klidu a ticha. V tu chvíli není nic lepšího než být sama a bez nutnosti vysvětlovat, bavit nebo se přizpůsobovat.
Domov je moje útočiště, kde nemusím hrát žádné role. Tam můžu být prostě jen já.
Jsem introvert a mám to jinak
Přiznat si, že potřebujete být sama, není žádná prohra. Naopak. Je to sebeúcta. Je to péče o sebe. Než jsem si tohle uvědomila a otestovala co mě opravdu nabíjí, byla jsem vyčerpaná, bez energie a moje okolí si myslelo, že jsem „příšerná”.
V dnešním světě, kde je neustálý tlak na to být v obraze, s lidmi a online, je umění najít prostor pro sebe.
Naučit se říkat „chci být sama“ znamená být věrná sama sobě. Znamená to naslouchat svým potřebám a nesnažit se vypadat silnější na úkor svého klidu. Pak i vaše okolí ví, že když je třeba být skutečně přítomná, zvládnete to!
Takže ano, já jsem introvert, co často působí jako extrovert. Ano, miluji klid a samotu. A co je na tom špatného? Myslím, že absolutně nic.
A co vy? Jste extroverti, které lidi dobíjí nebo se přidáte na mou stranu introvertů?
