Práci není nutné podřizovat všechno, polopracovní může být i dovolená. Žít je třeba. Daniela a Ondřej Brzobohatí našli v životě balanc. A v novém čísle časopisu Moje psychologie díky nim zjistíte, jak jej můžete dosáhnout i vy.
Ondřeji, jak sis zachovával odstup a psychickou pohodu, když jsi měl pozornost veřejnosti už odmalička?
Ondřej: Dřív nešlo ani tolik o zájem médií jako o zájem lidí. V dětství se pravidelně stávalo, že tátu zastavovali na ulici a chtěli se s ním vyfotit. Mně to přišlo vždycky legrační a s mojí sestrou Rolou jsme se tomu smáli. Média se o naši rodinu začala výrazně zajímat až po revoluci, kdy byl bulvár v plínkách a nikdo dost dobře netušil, jak to dělat a zda má platit nějaká žurnalistická etika.
Myslím, že i bulvár prošel jistou proměnou, a to, co by novináři vypustili před dvaceti lety, už dnes i z nějaké morální zásady neudělají. Taková ta vyloženě bulvární špína se děje už jen na velmi málo platformách a spíš to celé směřuje k nějaké společenské rubrice. Navíc těch informací je ze všech stran tolik, že většina z nich už postrádá zájem čtenářů.
Řada umělců říká, že při jejich povolání je skoro nezbytné chodit na terapie a občas si vylít kyblík...
Ondřej: Není to nezbytné jen pro umělecké povolání. Je to nezbytné pro jakékoli povolání. Alespoň já to tak vnímám. Stejně jako se člověk stará o své tělo, měl by se starat o svou mysl. A pokud k tomu někomu stačí les nebo řeka, v pořádku. Já jsem velkým zastáncem terapií, když je tedy terapeut dobrý a dokáže pomoct.
Jak je pro tebe důležitá psychohygiena, Danielo? Jako moderátorka ve zpravodajství neřešíš vždy veselá témata, navíc ta práce samotná je dost stresující, rychlá a náročná.
Daniela: Je to pro mě zásadní, ale nemyslím si, že to až tak souvisí s mým povoláním jako spíš se mnou samotnou. V momentě, kdy jsem se necítila v pohodě, pro mě byla návštěva terapeuta absolutní oázou. Můžeme mít pocit, že tři hodiny s kamarádkou, kdy si vylijeme srdce, udělají stejnou službu, ale psychoterapeut má díky svému vzdělání možnost zprostředkovat vám pohled z úplně jiné perspektivy, a pak se na problém, který řešíte, můžete podívat úplně jinak. Takže já to každému vřele doporučuji. Myslím, že sami nejlépe poznáme, kdy už na problém nestačíme a vyplatí se odborníka vyhledat.
Po dvou letech jsi v srpnu odešla z internetové televize DVTV. Proč ses rozhodla jít na volnou nohu?
Daniela: Jednak toho na mě bylo po pracovní stránce opravdu hodně. Cítila jsem, že jsem se zase ocitla v kolotoči, ze kterého se špatně vyskakuje. Že vůbec nemám čas sama na sebe, což mělo i dopady na mé zdraví, byť se nejednalo o žádné zásadní komplikace. Zároveň jsem se ptala sama sebe, co bych chtěla vidět, až se budu jednou otáčet za svým životem. Jestli spoustu odmoderovaných rozhovorů, které klidně mohou být skvělé a obohacující, nebo jestli chci vzpomínat na to, co jsem zažila. A zjistila jsem, že mě to táhne k druhé variantě. Celý svůj dosavadní život jsem zasvětila práci, do jisté míry jsem si tím možná i kompenzovala svůj nenaplněný osobní život, ale teď můžu dělat přesný opak, protože se mi můj osobní život naplnil.
Ondřej: A občas taky trochu přeplnil.
Daniela: To je druhá věc, jak moc intenzivní život s tebou je. Práce má v mém životě pořád svoje místo, ale nemusím jí naštěstí podřizovat všechno. Takže jsem se nakonec s DVTV na dennodenní bázi rozloučila a spolupracovat budeme jen občas.
Když jsme s tebou dělali rozhovor pro Moji psychologii před třemi lety, řekla jsi: „Jsem náročná nejen k sobě, ale bohužel i směrem k mužům. Čímž jim samozřejmě nedělám dobrou službu a tuším, že bych měla trochu polevit.“ Polevila jsi?
Ondřej: No samozřejmě, proto je se mnou.
Daniela: Já si myslím, že nepolevila. Když se zpětně ohlédnu, jaké nároky jsem měla na svůj protějšek, tak jsem vždycky na prvním místě zmiňovala, že bych chtěla trávit čas vedle vtipného člověka. A to se mi splnilo.
Ondřej: Jenom chci zdůraznit, že řekla vtipného, ne směšného.
Daniela: A zároveň si myslím, že jsem dosud nenarazila na člověka tak galantního a velkorysého, kterého opravdu zajímá žena, která stojí vedle něj. Jasně, každý máme chyby, na každém nás něco třeba štve, ale to je všude. A platí to oboustranně. Jde jen o to, aby pozitiva výrazně převyšovala negativa. A pokud mám mluvit za sebe, jsem se svojí volbou maximálně spokojená.
Také jsi říkala, že jsi hodně soběstačná a nenecháš o sebe pečovat. Ondřeji, tobě to dovoluje?
Ondřej: Chvilku to trvalo. Daniela byla hodně zvyklá dělat si věci po svém, mít nastavený harmonogram a s ním i žebříček hodnot, jak a do čeho bude investovat svůj čas. Byly věci, ve kterých jsem viděl, že přicházím s něčím úplně novým, ale lhal bych, kdybych řekl, že mě tam Daniela nepustila a nenechala mě s tím něco provést. Vycítil jsem, že mi toho může spoustu dát, a ona zase vycítila, že jsem člověk, který se nedokáže nudit a potřebuje neustále vymýšlet, čím náš čas naplníme, do čeho ho investujeme.
Některé moje nápady sice ze začátku brala tak, že na to není zvyklá, ale zkusila můj přístup. A stalo se to, co jsem zmínil už na začátku, že dva lidi jsou spolu i proto, aby se od sebe stále učili. A to si myslím, že se nám podařilo najít, že vzájemně dokážeme náš čas vyplnit tím, co oba chceme, aniž bychom museli dělat kompromisy.
Celý rozhovor s Danielou a Ondřejem Brzobohatými najdete v listopadovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.
